Příroda v Chuchelné

Příroda v Chuchelné

V přírodovědné literatuře je jméno Chuchelná dostatečně známo, především mezi geology zabývajícími se nejmladším úsekem historie Země, čtvrtohorami, a mezi botaniky, zvláště pak Chuchelenský les. Z hlediska členění povrchu České republiky náleží katastr obce k Hlučínské pahorkatině, která je pod celkem Opavské pahorkatiny, příslušné k nadřazenému zeměpisnému celku Oderské nížiny. Pro tuto pahorkatinu jsou charakteristické, jak můžeme v okolí Chuchelné sledovat, široce zaoblené rozvodní hřbety a plošiny, mírně skloněné svahy a údolí s úvalovitým a neckovitým příčným profilem. Vznik těchto tvarů je podmíněn k erozi málo odolnými uloženinami severského zalednění s různě mocnými pokryvy sprašových hlín.

Ve čtvrtohorách, v poslední geologické éře, jejíž součástí je i naše doba, byla Hlučínská pahorkatina postižena dvojím zaledněním. Ve starším zalednění vznikla zde čelní náporová moréna, tzn., že tlakem čela ledovce sem tento nahrnul množství rozmanitého materiálu (různé usazeniny říční, jezerní, třetihorní jíly a slíny z podloží aj.) Ukládání těchto nepravidelně uložených sedimentů se událo ve třech fázích a teprve ve třetí fázi se ledovec nasunul přes náporovou morénu, aby dosáhl úpatí Nízkého Jeseníku. Původně byla tato moréna popsána jako chuchelenská, nověji se uvádí již jen jako hlučínská: táhne se od Oldřišova přes Hněvošice a Kobeřice k Chuchelné a Píšti. Rovněž mladší, druhé zalednění se nasunulo přes tuto starou morénu a přispělo jejímu zvětšení. Obojí zalednění udržovalo před čelem ledovce průtočné ledovcové jezero, na něž upomínají na více místech páskové jíly. Významným svědectvím až k nám jsou jím přivlečené horniny, které se na území České republiky nikde jinde nevyskytují. Jde především o růžovo červeně zbarvenou žulu rapakivi-známé bludné balvany, na Opavsku často využívané jako pomníky, solitéry v zahradách a parcích aj. Poslední zalednění, které postihlo pouze severní Německo a Polsko, se projevilo v našem kraji jen působením mrazového klimatu (periglaciální - vně ledovce). V tomto období bylo nejdůležitějším činitelem při formování krajiny ukládání spraší; v údolích s většími vodotečemi docházelo k ukládání písčitých štěrků, v bezodtokých prohlubeninách, v pánvích se ukládaly jílovité uloženiny. Dnešní povrch se pak dotvářel během posledních 10-12 tisíc let nejmladšího období čtvrtohor - holocénu. Zatím co v mrazivém periglaciálním klimatu převládala větrná eroze i sedimentace, pak ve vlhkém a teplém holocénu se uplatňuje vodní eroze - meandrování vodních toků v údolní nivě, ukládání písků a štěrků. V souvislosti s postupným rozšiřováním orné půdy docházelo k ukládání povodňových hlín, které tu více méně pokračuje.

Ledové doby znamenaly naprostý zánik někdejší teplomilné květeny a zvířeny z třetihor. Teprve s nástupem holocénu se postupně od jihu vracely teplotně náročnější druhy rostlin a živočichů. Současný stav je tedy výslednicí několik tisíciletí trvajícího vývoje, do něhož razantně zasáhl člověk především v posledním tisíciletí - nejvýrazněji však v tomto století.

Kdyby nebylo činnosti člověka, pozvolna by celý kraj zarostl lesní vegetací. Jaké vlastně byly tyto původní přirozené porosty? Rozhodně je nemůžeme ztotožnit se stávajícími smrkovými, borovicovými, někde též topolovými monokulturami. Zbytky přirozené skladby odpovídající těmto původním lesům se zachovaly do dnešní doby jen v malém rozsahu. Nicméně však i z těchto zbytků, hlavně z přežívajících bylinných průvodců se podařilo tyto lesy zrekonstruovat: převážná část katastru se nachází v území dubohabrových hájů, jižní část Chuchelenského lesa náleží k březovým doubravám. Hlavními dřevinami dubohabrových hájů jsou dub letní a zimní, habr s vtroušenou lípou srdčitou a s javorem mléčem. V březových doubravách je to opět dub letní, bříza bělokorá a keř krušina olšová; pro bylinný podrost jsou charakteristické na mnoha místech houštiny hasivky orličí, z trav je to především bezkolenec rákosovitý, metlice trsnatá, pstroček dvoulistý, kokořík přeslenitý aj.; na suchých místech okolo trati roste též vřes. V pozůstatcích habrových doubrav nalezneme tu a tam babyku, třešeň ptáčnici, lýkovec jedovatý, zimolez pýřitý, lísku aj.; v bylinném podrostu bývá z jara nápadný ptačinec velkokvětý, podbílek šupinatý, lipnice hajní, strdivka nicí, konvalinka vonná, lecha jarní aj. V údolí podél potoka a na mokrých loukách a u rybníků nacházíme typickou vegetaci mokrých míst a pobřežních lemů se skřípinou lesní, tužebníkem jilmovým apod. K místním botanicky nejvýznamnějším druhům v Chuchelenském lese patří hvězdnatec zubatý a pryšec mandloňový.
Hlavní oblast rozšíření těchto dvou druhů je na karpatském území, odkud pronikají do východních Sudet - nejdále na západ, včetně Oldřišovského háje. Chuchelenský les hostí též některé horské a podhorské prvky, které v něm nacházejí vhodné půdní i mikroklimatické podmínky; je to např. sedmikvítek evropský, žebrovice různolistá, samorostlík klasnatý, kýchavice zelenokvětá, věsenka nachová aj. Na lesních okrajích a na mezích býval dříve častější též hvozdík pyšný, který vlivem scelování pozemků a chemizace rostlinné výroby prakticky již vymizel. Podobný osud stihl též hvozdík kartouzek.
Naznačená struktura přirozeného vegetačního krytu se však zachovala pouze fragmentámě. Někdejší dubohabrové háje v lepším případě přežívají v podobě pařezin a na mnoha místech je nahradily smrkové monokultury, porosty borovice nebo modřínu. Smrčiny tu zaujaly především místo někdejších březových doubrav. V průběhu tisíciletí se však rozloha někdejších hvozdů postupně redukovala až na současnou úroveň. Plochy odňaté lesům zabral člověk pro svá sídliště a polní a zahradní kultury, vznikly pastviny a louky pro chov domácího zvířectva. Spolu s kulturními plodinami, s vytvářením lidských sídel a s dopravou se v krajině rozšířila tzv. synantropní květena: plevele a rumištní druhy - pýr plazivý, merlík bílý, kopřiva dvoudomá, pcháč rolní, mák vlčí, chrpa modrák aj. Obdobně se zredukovala i lesní zvířena. Polní kultury představují pro živočichy umělou kulturní step, která umožnila šíření druhů jako je křeček obecný, hraboš polní, myš rolní aj.

Zvláštní pozornost zasluhuje zámecký park, ve kterém převládají naše domácí dřeviny, vytvářející velmi malebné skupiny - lípa srdčitá, javory mléč a klen, buk lesní aj. Z vzácnějších exotů uveďme aspoň jinan dvoulaločný, jalovec kanadský, paořech jasanolistý, tulipánovník tulipáno¬květý, ořešák černý, dub americký, v pěti variantách zerav západní, hortensii latnatou, červenolistou ruj vlasatou, mamotu, tamaryšek aj.

Klimaticky náleží celá Hlučínská pahorkatina k mírně teplé oblasti (podle Quitta stupeň MT 10): charakteristické je i dlouhé, teplé a mírné, suché léto, s mírně teplým jarem i podzimem; zima tu bývá obvykle krátká, mírně teplá a velmi suchá, s krátkým trváním sněhové pokrývky. Podle Atlasu podnebí je průměrná roční teplota 8°C, průměr ve vegetačním období od dubna do září je 14°C. První sníh začíná průměrně 21. listopadu, relativní trvání sněhové pokrývky činí 50 dnů, poslední sníh se dostaví okolo 1. dubna.
Roční úhrn srážek činí 700 mm, z toho ve vegetačním období (IV.¬IX.) spadne 500 mm.

Literatura:
Hieke K. (1985): Moravské zámecké parky a jejich dřeviny. - Praha /zahrnuje i Slezsko/.
Veselý J. (1945): Květena Hlučínska. - Slezský sborník, Opava 43:22-37, 99-124, 226-242.
Demek J. a kol. (1965): Geomorfologie Českých zemí. - Praha.
Macoun J., V. Šibrava, J.Tyráček a V. Kneblová - Vodičková (1965):
Kvartér Ostravska a Moravské brány. - Praha.
Quitt E. (1971): Klimatické oblasti Československa. - Brno.
Atlas podnebí Československé republiky, 1958. - Praha.