Dějiny obce Chuchelná do roku 1920

Dějiny obce Chuchelná do roku 1920

Počátky osídlení

Počátky osídlení Chuchelné jsou utopeny v dávnověku a stěží z něho někdy vybleskne světlo poznání. Jelikož území dnešní obce mělo z celého Hlučínska relativně nejméně příznivé podmínky (husté lesy, nedostatek vody), jakož jím neprocházela žádná obchodní cesta, nezasáhla toto území rozsáhlá vlna církevní a světské kolonizace, která zalidnila Opavsko ve 12. a 13. století, takže je pravděpodobné, že Chuchelná vznikla někdy na přelomu 13. a 14. století. Nejednalo se o plánovité kolonizační založení /tzv. lokaci/ na zeleném drnu, ale ves vznikla zřejmě živelně a rozrůstala se přílivem dalších usedlíků.
V písemných pramenech se Chuchelná poprvé vyskytuje v roce 1349, a to hned Velká (Magna Chucheln) a Malá Chuchelná (Parva Chucheln). Malá Chuchelná se nacházela severně od dnešní obce v katastru obce Křenovice (dnes Polsko). Rozlišení velký a malý mělo původně obdobný význam jako starý a nový, i když ze zprávy z roku 1349 je zřejmé, že v tomto případě byl rozdíl i v počtech osídlenců. Písemným pramenem s prvým historickým údajem o obci je opavský rejstřík mostného, který uvádí téměř sedm desítek míst, které musely Opavě odvádět tzv. mostný osp. Šlo tu o povinný, pevně stanovený každoroční příspěvek na udržování mostů přes řeku Opavu a cest k nim vedoucích. Město totiž samo na tuto údržbu nestačilo, a proto obyvatelé uvedených vesnic museli platit odstupňovanou dávku v obilí, a tak byli osvobozeni od mostního mýta, tj. poplatku za přechod mostu z každého povozu a kusu dobytka.

Mostní rejstřík uvádí, že Velká Chuchelná platila šest měřic slezských obilí ročně (1 měřice asi 60 kg) a Malá Chuchelná tři měřice. V porovnání s jinými okolními vesnicemi (např. Kobeřice 16 měřic, Sudice 9 měřic, Bělá 4 měřice, Píšť 30 měřic, Ovsiště 10 měřic, Rohov 10 měřic) je patrné, že obě Chuchelné patřily mezi ta menší sídla, ale již s rozvinutým obchodem. Opavský mostní rejstřík se nejenom poprvé zmiňuje o naší Chuchelné, ale poprvé uvádí dalších 26 jmen obcí opavského knížectví, např. Strahovice, Třebom, Kobeřice, Závada, Bělá, Ovsiště, Petřatín. Časem se ovšem Chuchelná i mnohé další obce z povinnosti platit Opavě obilní dávku vymanily, takže v roce 1558 již víme jen o 16 takovýchto vsích - jako Třebomi, Štěpánkovicích, Bohuslavicích, Kobeřicích.
Název Chuchelná svědčí o tom, že ves zalidnili v okolí potoka Zbojničky usedlíci slovanského původu. Původ názvu se vysvětluje tak, že chuchelná je přídavné jméno k podstatnému jménu chuchel, chundel a že tedy Chuchelná byla ves chuchli podobná, popř. ves, která něčím chuchel připomíná. Vyskytuje se rovněž výklad, že Chuchelná má toponymický význam jako ves pod svahem nebo na svahu. V každém případě je základ názvu chuchel, či chundel slovanského původu, neboť německý tvar téhož významu Zotte zní docela odlišně. Jiný tvar ¬Kuchelna se už objevuje v jmenovaném roce 1349 u Malé Chuchelné. Teprve z něj se vyvinula německá Kuchelna.

Ve 2. polovině 14. století Chuchelná náležela ke zboží bořutínskému. Při dělení Opavska v roce 1377 připadl bořutínský majetek, který v té době držel Pašek z Bořutína k dílu krnovského knížete Hanuše. V témže roce k borutínskému panství patřily vsi Velká a Malá Chuchelná, Bořutín, Vojnovice a Vladěnín, (poslední tři dnes v Polsku).

Doba Břízků

Později byla Velká Chuchelná zřejmě od Bořutína odloučena a stala se pravděpodobně samostatným statkem, který někdy na počátku 15. století získali páni Břízkové. Roku 1426 blíže neurčený Brzesko de Kocheln pohnal před soud Zikmunda z Deštného ze zboží, což ho měl pod knížetem Opavským. Dne 1. června 1429 kníže Přemek Opavský své nároky na statky Pustkovec s Plesnou přepustil za 40 hřiven Petrovi Břízkovi z Chuchelné za podmínky, že kdyby Kundrát Stoš nebo jeho potomci ty peníze složili, aby k těm statkům právo měli. V roce 1433 se pak jmenuje Jan Vlašek z Chuchelné, který byl Dětochem ze Šumvaldu vyprošen za poručníka. Tento Jan Vlašek byl mladším bratrem Petra Břízka a oba bratři psaní z Chuchelné se roku 1437 před olomouckým zemským soudem vzdali vesnice Bezuchov na Moravě. Petr Břízek z Chuchelné byl v letech 1434-1437 zemským hejtmanem knížectví Krnovského, byl též členem dílčí komise synů knížete Přemka a jako držitel Chuchelné se naposledy uvádí v letech 1449 -1451. Husitské hnutí, které v první polovině 15. století otřáslo českými zeměmi, nenašlo na Krnovsku a Opavsku větší ohlas. Bylo to způsobeno jednak velkou vzdáleností od hlavních ohnisek, jednak tím, že protiklady feudální společnosti v obou knížectvích nebyly natolik vyhrocené jako v Čechách. Na Krnovsku ani na Opavsku se proto nikdy nerozvinulo žádné opravné hnutí a chyběli rovněž ideologičtí vůdcové lidu, lidoví kněží a kazatelé. Husitství nenáchaze10 přívržence ani mezi krnovskou či opavskou šlechtou.

Obě knížectví se tedy s husity setkala jen při jejich spanilých jízdách. Poprvé to bylo v roce 1428, kdy spojená husitská vojska vyrazila na Moravu a Slovensko a při zpáteční cestě pronikla i na Opavsko a Krnovsko. Chuche1ná ležela stranou hlavních cest a husitské výpravy jí zřejmě příliš neuškodily; v blízkém okolí však bylo vypáleno městečko Sudice a tvrz Světlov u Rohova. Chuchelná, neznámo kdy, připadla ke zboží křenovickému a stala se majetkem koze1sko-o1ešnických knížat Kunata Černého a Kunata ml. Bílého. Král Jiří Poděbradský pak listem daným roku 1459 na Svidnici oběma knížatům potvrdil, že město Křenovice, jakož i vsi Chuchelná Velká i Malá, Šamařovice, Bořutín (dnes Polsko) a Strahovice jsou nadále jejich majetkem. Kunat Černý roku 1471 zemřel a kníže Kunat Bílý I. poté roku 1473 Křenovice i s příslušenstvím prodal knížeti Hynkovi staršímu Žembickému, jehož syn Albrecht měl za manželku Barboru, dceru Kunata Černého.

Kníže Hynek však hned v zápětí prodal Křenovice za 5 000 dukátů Bočkovi z Kunštátu a jeho manželce Markétě. Roku 1475 zabral křenovické zboží uherský král Matyáš Korvín a kolem roku 1486 je přenechal svému správci Kozelského knížectví Janu Sobkovi Bělíkovi z Kornic. Obětí uherských válek se na křenovickém zboží stala ves Malá Chuchelná, uváděná od roku 1472 jako pustá, když ji předtím zpustošila nejspíš uherská vojska při svém tažení do Slezska. Příchodem Jana Sobka Bělíka z Kornic v roce 1486 přešlo křenovické zboží z knížat na vladyky i se všemi vrchními knížecími právy. Křenovičtí páni (v1adykové) přejali tedy od knížat i tzv. vrchní právo na vsích Chuchelné, Šamařovicích, Bořutíně, Strahovicích i pusté Malé Chuchelné. Mělo to ten význam, že i když jmenované vsi byly jinak samostatnými statky, tak nepodléhaly zemskému právu, ale vrchnímu právu křenovických vladyků. Držitelé těchto vsí byli současně many (vazaly) křenovických vladyků, byli s nimi v lenním svazku a podléhali jejich soudu. Uvedené vsi i s městem Křenovice a zaniklým hradem Fu1novem se pak nazývaly Gbítem Chřenovským a tento byl prvním a kromě pozdějšího Bruntálskajediným tzv. svobodným panstvím na Opavsku.
 

Doba Šamařovských z Rohova

Co se střídali vladykové Chřenovského gbítu a tudíž vykonavatelé vrchního práva nad Chuche1nou, měnili se rovněž držitelé samotné Chuche1né. Ještě v roce 1481 se připomíná jistý Břízek z Chuche1né, zřejmě poslední příslušník svého rodu. Poté získal Chuche1nou Otík z Rohova a připojil ji ke svému statku Šamařovice. Jeho synové Jeroným a Vavřinec se kolem roku 1497 o otcovský majetek rozdělili tak, že Jeroným držel Šamařovice a Chuche1nou a Vavřinec si ponechal Strahovice. Roku 1503 žádal Stibor Dupovec ze Sudic a na Bě1é o vydání Jakuba Dybaly z Chuchelné. Kolem roku 1506 Kašpar z Ketře na Drslavi žaloval majitele Chřenovského gbítu Balcara Vlčka, že když sem byl za šafářem a šafářkou za zloději svými poslal služebníka svého a dva rychtáře, přijeda do Chřenovic lidé jeho všechny tři zjímali a vsadili do vězení. Z toho se rozpředl další spor, který se však přenesl na držitele Chuche1né a Ba1carova mana Jarolíma z Rohova na Šamařovicích. Kašpar z Ketře si pak na vyšších místech stěžoval: Jáť sem jel na sněm knížecí do Hlubčic a žaloval sem to knězi biskupovi vratislavskému, jakožto hejtman a knížata rozkázali jsú panu Jarolímu Šamařovskému, aby služebníka mého Matěje umořil ve vězení. Jarolímem byl zřejmě míněn Jeroným z Rohova, který roku 1511 pohnal před soud naopak Kašpara z Ketře o mlynáře Jana, který prý zběhl z Chuchelnej. Jakub Dybala a mlynář Jan jsou prvými známými poddanými Chuchelné.

Chuchelná zůstala i později spojena se Šamařovicemi a tento statek v letech 1521-1523 drželi Vaněk z Rohova a roku 1528 Jan Čeple z Belku. Roku 1545 držel obě vsi Václav Šamařovský z Rohova na Chuchelné, který měl v letech 1545 a 1546 spory s dědici křenovického zboží o nějaké peníze po panu Hynkovi Zvolském. V roce 1554 drželi Chuchelnou jeho synové Václava Jiří Šamařovští z Rohova. Roku 1559 držel Václav Šamařovský již jen vsi Chuchelnou a Strahovice, neboť Šamařovice byly mezitím od Chuchelné natrvalo odloučeny a prodány Jiříku Konstantinu Četryšovi z Kynšperka.
Poslední pán Chřenovského gbítu Jan Tomáš ze Zvole v letech 1561 - 1563 dobrovolně a smluvně propustil své many z křenovického léna, svého vrchního práva. Následkem toho se gbít rozpadl a na jeho místě vznikly tři nezávislé statky Křenovice, Šamařovice a Chuchelná, které od té doby náležely přímo k právu zemskému. Jan Tomáš ze Zvole pak v roce 1565 prodal Šamařovice a městečko Křenovice s pustým hradem Fulnovem a pustou veskou Malou Chuchelnou Janu Bravanskému z Chobřan. V této souvislosti je také naposledy jmenována Malá Chuchelná, která zřejmě definitivně zanikla a v písemných pramenech se již více neobjevuje.

Dalšího držitele Chuchelné Jana Šamařovského uvádějí archivní prameny v letech 1577 - 1584. Když zemřel, tak zřejmě po sobě zanechal sirotky, neboť v letech 1587 - 1589 spravují statek nájemci Konrád Rotenburg, Jan Gašínský a Alexandr Laryš, kteří odváděli ročně z nájmu jednoho koně. Posledním majitelem chuchelnického majetku z rodu Šamařovských z Rohova byl Václav, který ale ves a sousední Strahovice roku 1608 prodal za 14.500 tolarů Bernardu Lichnovskému z V oštic. Pravoplatnost prodeje je stvrzena zápisem do zemských desk v roce 1611.

Česky psaná listina z roku 1608 i přes špatné dochování hovoří, že Václav Šamařovský z Rohova prodal... od sebe, erbův a budoucích potomkův svých, svá vlastní dědičná a žádnému nezávadné zboží, totiž ves Chuchelnou a ves Strahovice, se vším a všeho toho statku příslušenstvím, kterýmžto jmény jmenovány a vysvětleny lidským rozumem bejti mohou.

Než ale Václav Šamařovský přistoupil k tomuto prodeji vydal 28. září 1607 listinu, kterou potvrdil svým chuchelnickým poddaným jejich práva i povinnosti. Jak z této listiny vyplývá, dědičný pán takovouto listinu vystavoval svým lidem poprvé. Jde proto o prioritní dokument, osvětlující šířeji život zdejších vesničanů. Z listiny se dovídáme, že Šamařovský jim potvrdil držení polností na trati zvané Padělky, se kterými mohli svobodně nakládat a zároveň jim i dědicům dovolil pást v panských lesích dobytek. Na druhé straně museli chuchelničtí odvádět vrchnosti různé peněžní platy a roboty, které jsou v této listině také vyjmenovány. Tak fojt Vavřík a s ním majetně na roveň postaveni rolníci dávali o sv. Václavu (28. září) do panské pokladny plat 1 zlatý a 18 groší, dále poskytovali 6 slepic, půl kopy (30 ks) vajec a jednu husu za odúmrť. Pokud by nechodili o Vánocích na hon, tak zaplatili 1 zlatý a za osvobození od držení stráže v dobách nepokoje (tzv. hlásku) museli zaplatit ročně 24 grošů. Vedle toho byl fojt a rolníci povinni na panském statku zorat dvě jutra na tři brázdy (celkem asi 6 ha), zasít, zvláčit, séci a obilí pak svézt do panských stodol. Též museli každoročně z panského dvora na panská pole odvézt 36 fůr hnoje. Mezi další poddanské povinnosti patřilo i pracovat na panských lukách, vozit palivo z lesa na panský dvůr, opravovat rybníky. Při všech těchto povětšinou pracech s koňmi jim vrchnost měla poskytnout zdarma stravu. I ženy sedláků měly povinnost být výpomocné u panského dvora. Každá musela ročně upříst jeden štuc, za který obdržela 4 groše. Také se staraly o panské ovce, které koupaly a stříhaly a na panské zahradě sázely zelí. A aby se chuchelnické selky náhodou nenudily, tak jim ještě listina ukládala povinnost vypomáhat při úpravách panského dvora a jeho hospodářských stavení.

Méně majetní osadníci, tzv. zahradníci jsou v listině představeni Václavem Švrčkem. Tito platili ročně o sv. Václavu 24 groší, 6 slepic, 1 mandel (15 ks) vajec a za osvobození od hlásky 18 groší. Prováděli tzv. pěší roboty, museli pět dní v roce žnout obilí, dva dny hrabat a další čtyři dny pracovat kosú hrabičnú a holú. Rovněž pracovali na loukách. Za tyto roboty dostávali od vrchnosti rovněž jídlo. Ženy zahradníků musely pracovat na poli se lnem a jej zpracovávat, za což dostávaly od jednoho klobu 4 haléře. Zahradníci si mohli v panském lese brát na vytápění suché dříví a jako protihodnotu pomáhat na panském majetku při rozvážce hnoje. Též sou povinni V zahradách panských pleti, zelí saditi, okopávati cokoli potřebí, pán jim při tom chléb dáti má.
 

Doba Lichnovských z Voštic

Rod Lichnovských z Voštic se nejvýznamněji zapsal do historie obce nejenom tím, že zde žili a hospodařili až do roku 1945, ale i tím, že se tento bohatý rod významně změnil tvářnost Chuchelné. Zapsal se do ní tak, že dnešní vzhled obce prakticky odpovídá tomu, jak ji měnili Lichnovští na přelomu 19. a 20.století.

To ovšem ani zdaleka nemohl tušit první majitel Chuchelné z rodu Lichnovských, už zmiňovaný Bernard. Sám patřil mezi přední muže ve svém okolí. Měl úzké vztahy ke krnovskému knížeti Janu Jiřímu a byl hejtmanem jeho panství Bytom a Bohumín. Roku 1612 se v Opavě oženil s Alenou Oderskou z Lidéřova a o třináct let později přikoupil statky Ovsiště a Píšť. Zemřel na rodovém majetku v Neplachovicích v roce 1637. Bernard Lichnovský patřil k evangelické části opavsko¬-krnovských stavů, a proto se nedivme, že za dánského vpádu do Slezska v letech 1626 -1627 se postavil na jejich stranu. Bernardův dům v Opavě, na dnes již neexistující Mnišské ulici se v té době stal střediskem evangelické šlechty a Dánů. Za tuto svoji podporu antihabsburské koalici pak platil značnými nepříjemnostmi při výsleších císařské vyšetřovací komise a trestnou sumou 9.000 tolarů. Pokuta byla velmi tvrdá, vždyť komise ohodnotila Bernardovy majetky, totiž statky Chuchelná, Strahovice, Ovsiště a Píšť na 17 189 dolarů. Od úplné konfiskace majetku jej osvobodily jen doklady o tom, že pomáhal v nouzi i katolikům a snad i skutečnost, že spřátelení Dánové mu jeho chuchelnický majetek stačili vyplenit!

Bernardem Lichnovským z Voštic jsme se dostali už do doby třicetileté války, války, která velmi těžce postihla české země a pochopitelně se nevyhnula ani Slezsku a Opavsku. Bernard měl tři syny, z nichž Chuchelnou koupil v roce 1637 od sestry Heleny Brixové Jiří Lichnovský, a to za sumu 7.000 tolarů. Byl ženat s Eliškou Rejzvicovou z Kadeřína. Z doby jeho držení se dochovala prvá zpráva o rozsahu osídlení obce. Je z 22. prosince 1642 a dovídáme se z ní, že v Chuchelné v té době žili 3 sedláci, 11 zahradníků a 1 mlynář, který mlel jedním kolem, ovšem málokdy denně. O počtech nemajetných podruzích však zpráva mlčí. Počet obyvatel se mohl pohybovat kolem stovky.
V té době již země Koruny české trpěly švédským vpádem a následnou okupací. Zvláště Moravu a Opavské Slezsko pobyt těchto vojsk citelně poznamenával a země rychle pustla. Švédská vojska např. v roce 1645 vypálila Zábřeh i Hlučín. Proto se nedivme, že když 16. února 1650 koupil za pouhých 5.000 tolarů chuchelnický majetek Zikmund Jaroslav Skrbenský z Hřiště a na Popelově, koupil jej úplně zpustlý, s vypálenými budovami, zběhlými lidmi, bez dobytka a bez přístřeší pro sebe. Původní majitel Jiří Lichnovský v té době bydlel v nájemné chalupě v Benkovicích, chudý a již vdovec, protože mu zde zemřela manželka. Kupní listina z roku 1650 uvádí, že v Chuchelné v té době stál dvůr, pivovar a panský statek.

Ovšem Skrbenští z Hřiště vlastnili Chuchelnou jen krátce. Ves se jim sice podařilo osídlit novými poddanými, o nichž nevíme, zda šlo o původní zběhlé osadníky, či o nově přišlé, dále však měli jiné plány, takže se Chuchelná listinou z 20. prosince 1670 dostala zpět do rukou Lichnovských z Voštic, tentokráte Roziny Polexiny, roz. Mošovské, manželky Karla Maxmiliána Lichnovského. Zhodnocený statek Rozina Polexina koupila za 6.000 tolarů, když před tím již v temže roce zakoupila Štěpánkovice. Lichnovská koupila tvrz s dvorem a folvarkem poplužným, s rolemi, zahradami, s lesy, háji, chrastinami, potoky, rybníky a rybniščemi, s louky, pastvinami, s lidmi osedlými přítomnými i nepřítomnými, s krčmou a na ni svobodným vystavením všeliljakého nápoje, s pivovarem a svobodným vařením piva, s lesy, s hony, čižbami a se vším všudy k tomuž statku přináležejícím právem a příslušenstvím.

Rozina Polexina, resp. její manžel Karel Maxmilián Lichnovský, vnuk Bernarda Lichnovského se tak stal zakladatelem Lichnovských držav. Uveďme zde jen, že Karel Maxmilián sám či prostřednictvím svých dvou žen získal Strahovice, Štěpánkovice, Rohov a Bořutín., když před tím již držel Píšť a Ovsiště.
 

Chuchelná v Karolinském katastru

I když již v 17. století máme několik zprávo chuchelnických obyvatelích, jde o zprávy útržkovité. Obrat přinesl až tzv. Karolinský katastr, což je úředně sepsaný soupis majetku vrchnosti a jejich poddaných za účelem vyčíslení daní. Tento katastr se začal zřizovat v roce 1721 a byl v následujících desetiletích neustále doplňován, až jej koncem 18. století vystřídal jiný. Toto doplnění se však již netýká obcí na Hlučínsku a tedy i Chuchelné, které připadly v r. 1742 Prusku.

Z tohoto katastru se dovídáme, že chuchelnický statek byl v roce 1633 daňově odhadnut na 800 tolarů a v roce 1721 již na 1508 tolarů, 4 groše a 12 haléřů. Opravený daňový odhad z roku 1728 pak zvýšil daň na 3.351 tolarů, 23 grošů a 9 haléřů. Panský majetek (dominikál) se skládal ze čtyř zahrad, jednoho mlýna s jedním kolem, jedné krčmy, která měla výčep piva 34 achtlí ročně (1 achtel = 140 l) a dvě vědra kořalky (1 vědro = 56 l), přičemž 1 achtl piva se prodával za 2 tolary a vědro kořalky za 280 tolarů. Vrchnost vlastnila i tři rybníky, z nichž známe jména jen dvou – Krčmový a Mlýnský, v nichž žilo 36 ks kaprů na tření a 16 kop kaprů tříletých (1 kopa = 60 ks). Na panském majetku se chovalo 34 krav, 15 ovcí a 3 prasata. Ke statku patřil i les o rozloze 6 léčí (1léč = 42 ha 33a) a pole o výsevu 61 maldů a 8 šelfů (1 výsevkový maldr = 12 šelfů = 3 ha 36 a). Panský mlynář Heinrich Sperling a nájemci velkostatkových zahrad Jiří Pavěra, Šimon Vloka a Bartek Kocián vysévali 8 šelfů.

Vedle panského majetku uvádí katastr i daňová přiznání tzv. rustikálu, čili poddaných. Známe jména tří zámožnějších sedláků, zde uváděných jako zahradníci - Martina Tylečka, Václava Mikulaštíka a Valentina Glombka a dvaceti dvou méně zámožných rolníků, zde vlastně zahradníků. Dobytek chovalo 22 zahradníků a 16 domkářů a podruhů a šlo o 46 krav a 10 prasat. Počty chovaných koz, ovcí nebo drůbeže karolinský katastr neuvádí. Jména zahradníků jsou: Matouš Žáček, Matouš Krajčí, Martin Tyleček, Toman Vrchovecký, Simon Biskup, Toman Náhlik, Michal Švencek, Václav Mikulaštík, Matěj Ulm, Václav Machura, Matouš Vloka, Ignác Hřibek, Jan Zajíček, Matěj Náhlik, Jakub Slaný, Matouš Pasměnka, Jakub Diček, Matěj Kublík, Šebestián Simon, Simon Reichel, Valentin Glombek a Toman Dressler. Jména domkářů a podruhů nejsou uváděna, neboť neměli žádný majetek nebo jen minimální a tudíž nepodléhali státní dani.

Vedle již nám známé tratě Padělky a jmen rybníků karolínský katastr vyjmenovává další místní tratě: U šibenice, U sýpky, Na konci, Na hoře, Pod lesem, Kopanina. K nim pak v 19. století přibyly názvy Hetmanovec, Mordšlag, Resta, Paradys, U Bulenky, Valek, Ošiky.

Je zajímavé, že i když v téže době patřilo k Chuchelné asi 250 ha lesů, čili větší část katastru jím byla pokryta, máme doklad, že v roce 1756 opavský slezský královský úřad zakázal vyvážet palivové dříví ze Smolkova (též patřil Lichnovským) do Chuchelné, kde bylo velmi oblíbené. Sem a zřejmě i jinam se tehdy vyvezlo 870 sáhů, což je cca 1740 plm dřeva.

K dokreslení obrazu obce v 2. pol. 18. století je nutné dodat, že v Chuchelné vedle panského statku hospodařilo 26 zahradníků, 4 domkaři a celkem 201 obyvatel (v r. 1771-2 jich zde žilo 266), kteří podle jednoho německy tištěného popisu Slezska z roku 1781 byli katolíky a hovořili polsky! Vůbec autor tohoto soupisu píše o slovanském obyvatelstvu jen jako o Polácích! Čechy, či tzv. Moravce na Ratibořsku vůbec nezná!

Vraťme se však o několik desítek let zpět. V roce 1740 zahájená válka o habsburské dědictví přinesla o dva roky později zásadní změnu v rozložení politických sil ve střední Evropě, změnu, na které nejvíce profitoval pruský král Bedřich II. a na niž doplatila císařovna Marie Terezie, která jako česká královna musela po bojích postoupit Prusku hrabství Kladsko a velkou část Slezska, včetně Chuchelné. Na této ztrátě pak nic nezměnily ani další války o Slezsko, probíhající v různých intervalech a ukončené roku 1779 uzavřením Těšínského míru. Boje mezi císařskou a pruskou armádou se odehrávaly i na území Opavska a Hlučínska, jako např. u Strahovic r.1742, či Guntramovic 1758. Šlo však spíše o drobné šarvátky než rozsáhlé bitvy a neměly žádný význam pro další vývoj konfliktu.

Chuchelná je od roku 1742 součástí pruského království a je nejprve administrativně přičleněna k Hlubčicím a do poč. 19. století k bližší Ratiboři. S ní a s celým Pruskem je pak obyvatelstvo úzce svázáno až do počátku roku 1920.

Chuchelná v 19.století

Správa Obce
Prvou zmínkou o správě obce máme z roku 1607, kdy je jmenován fojt Vavřík. Na druhou si musíme počkat až do roku 1722, kdy na daňovém přiznání Chuchelné je otištěna fojtská pečeť, na níž je vyobrazena stojící postava světce, sv. Mikuláš a text v majuskule: KVCKELNER + GEMEIN + INSIGEL. Jméno fojta ale neznáme.

Teprve 19. století přináší detailnější zprávy o vesnické samosprávě, i když vlastně tyto zprávy jsou až z roku 1869. Z toho roku známe jména členů obecního soudu. Byli jimi Josef Kamrad, Jan Duda a Josef Nevřela. Z této kusé zprávy je jasné, že v obci již dávno samospráva pracovala, jak to ostatně od r. 1850 požadovaly pruské úřady. Ty v roce 1874 zřídily v Chuchelné matriční úřad pro obce Chuchelnou a Strahovice. V čele stál Oskar Thalheim, úředník panství. Jeho zástupce nosil jméno Bartsch, pracovně sekretář velkostatku.
Z téhož roku se rovněž ponejprve zmiňuje obecní zastupitelstvo. Skládalo se ze tří členů, Viktora Sperlinga ve funkci starosty a členů Josefa Nevřely a Františka Jakše.

I další zprávy o členech obecního zastupitelstva, či obecních úřednicích jsou pro mladší dobu víc než kusé. Z nich se dovídáme, že k roku 1877 je obecním písařem a zároveň i obecním soudcem jmenován učitel Sickora, v roce 1880 je starostou František Jakš a roku 1886 zastává tentýž úřad Petr Moravec, jemuž pomáhali členové obecního zastupitelstva Antonín Opolný a Josef Kamrad. Roku 1887 je starostou zvolen Josef Fitzner, roku 1891 Ignác Fojtík,1896 František Jakš a roku 1898 opět Josef Fitzner. K roku 1902 je zmínka o radním Ludvíku Dudovi a obecním písaři Janu Jordanovi a členech sirotčí rady Antonínu Opolném, Františku Otlíkovi, Janu Skalkovi, Josefu Nevřelovi, Františku Hřivňákovi, Marii Hřivňákové, Marice Fojtíkové a Heleně Komárkové. Další starosta Karel Nevřela je uváděn k roku 1910 spolu s radními Ignácem Fojtíkem a Josefem Pavlíčkem. O šest let později starostu v obci vykonává hostinský Josef Poštulka.

Jak je již jinde zdůrazněno, stávala se postupně Chuchelná centrem rozsáhlých lichnovských majetků, který se v 1. pol. 19. století skládal z 12 obcí: Bolatic, Bolaslavě, Bořutína, Borové, Kobeřic, Ovsiště, Píště, Rohova, Štěpánkovic, Strahovic, Vřesiny a Chuchelné. Toto panství pruské úřady ohodnotily v roce 1843 na 500.000 zlatých. Takovéto patrimonium mělo až do pol. l9. století svoji vlastní politickou i soudní správu, proto se nedivme, že v Chuchelné sídlil i vrchnostenský soud, který ale řešil zřejmě jen drobné přestupky. Doklady o tom, že by soudce sídlil přímo ve vesnici nemáme. Svoji agendu spíše vyřizoval z jiného místa.

V obci také sídlila velkostatková hospodářská a lesní správa. Hospodářská správa v roce 1845 zaměstnávala 32 dělníky a 4 úředníky /šafáře/.
Lesní úřad spravoval z Chuchelné čtyři revíry, totiž revír v Bolaticích, Chuchelné, Píšti a Vřesině. Na jeho správě pracovali v roce 1897 4 revírníci, 10 hajných, 2 pomocní hajní, 2 hajní pro bažantnice a 6 adjunktů. Lesy o rozloze 334,47 ha patřily k chloubě panství a šlo již o uměle vysázený jehličnatý porost, který měl větší výnosnost dřeva než původní smíšený les. Celkem se lesní správa starala o více jak 2.400 ha lesa a vedle již zmíněných bažantnic, které se jmenovaly Karel Max a Egon, s remízkami pro koroptve zřídili na katastru obce i dančí oboru.
 

Život v Obci

Německá publikace z roku 1825, přibližující pruské Slezsko, uvádí pro Chuchelnou, že zde pracoval patrimoniální soud. Stálo zde 49 domů, zámek a vodní mlýn, panský dvůr a myslivna. V obci žilo 311 obyvatel, z toho 2 Židé. Tento údaj blíže specifikuje soupis robotních povinností poddaných z roku 1824, který uvádí 16 robotních zahradníků, 4 nájemné zahradníky (měli v nájmu panskou půdu), 4 domkáře, 2 nové domkáře, 3 nerobotné domkáře, krčmáře, mlynáře a 3 dělnické rodiny, které do obce přišly v roce 1822. Robotními zahradníky jsou jmenováni: František Ricka, Toman Hanslik, Valentin Struš, Lukáš Kramarčík, Josef Zajíček, František Hřivňák, dědici Jana Galdaje, František Svirlak, Mikuláš Moravec, Lorenc Harazim, David Oleják, Josef Moravec, Josef Náhlik, Jan Latka, František Bujok a vdova Sperlingová. Nájemními zahradníky jsou uváděni: Josef Tyleček, kovář, Jakub Zajíček, Andress Krakovčík a dědici Šebestiána Kuřina, domkáři Jakub Švančar, dědici Františka Jakše, Jiří Latka a Matyáš Veverka, novými domkáři Václav Náhlik a Mikuláš Struš, nerobotními domkářijsou uváděni Ludwig Promnitz, Martin Latoň a Franz Tanheuser, krčmu vlastnil Viktorin Sperling, mlýn František Sperling a nově usedlými občany byly rodiny Františka Bečice, Ignáce Náhlika a Jakuba Šafarčíka.

Většina z těchto jmenovaných rodin měla v té době nadále různé robotní povinnosti. Ty byly odstupňovány podle velikosti majetku poddaného a vycházely z listiny z roku 1607. Z dochovaných velmi podrobných soupisů robotních povinností a dávek se například dovídáme, že domkáři museli tři dny v týdnu pracovat na panském, dva dny v roce stříhat ovce, na jaře a na podzim, koupat je, pomáhat v lese, lovit ryby, v dobách obecného ohrožení držet celý den stráž, pomáhat udržovat během zimy cesty, pomáhat při lovech a samozřejmě pracovat u žní a senoseči. Doba I. pol. 19. století je ale již dobou postupného vyvazování se poddaných z panské závislosti a získávání osobní i majetkové svobody. Tato svoboda se v Prusku, na rozdíl třeba od sousedních Čech, vykupovala, takže se mohlo stát a také stávalo, že vlastně poddaný přišel o svůj majetek buď přeceněním svých finančních schopností nebo podvodnickou vrchností.

Devatenácté století je již dobou, kdy máme mnoho dokladů o obyvatelích Chuchelné. Jeden takový je z doby těsně před zrušením poddanství z roku 1847: Krčmu (č. 14) vlastnili dědici Viktora Sperlinga, totiž vdova Františka, roz. Bořucká, provdaná za Františka Klemense a dcera Marie Terezie, mlynářem (č. 36) byl František Sperling, domkáři se jmenovali Benjamin Vavrečka (6), Karel Latka (15), Karel Jakš (19) a Jakub Švančar (20). Nájemními zahradníky jsou uváděni dědici Karla Kuřina (2), vdova Rosálie a děti Alexnader a Mariana, dále Josef Koníček s manželkou Janou, roz. Jurečkovou (13), Jan Mitrenga (17) a Tomáš Duda s manželkou Barborou, roz. Kovalíkovou (27). Nejvíce stále žilo v Chuchelné robotních zahradníků: František Sperling (3), Lorenc Bujok (4), Alexander Oleják s manželkou Janou, roz. Galdia (6), Jakub Latka (18), Františka, roz. Náhlíková, manželka Jakuba Nováka (21), Josef Moravec (22), David Oleják (23), Matyáš Moravec (24), dědici Jakuba Moravce (25), a to vdova Mariana, roz. Latková a děti z prvého manželství Tekla, Kateřina, Mikulkáš, Antonie a Jakub, dále Mikuláš Struš (26), Matyáš Hřivňák (28), Martin Zajíček (29), Valentin Moravec s manželkou Eufémií, roz. Kramarčikovou (30), dědici Jindřicha Struše (31) a vdova Jana roz. Wolffová a děti František, Marie, Jan, Josef, Rozálie a Anna, dále Václav Zajíček s manželkou Magdalenou Hanslikovou (32) a František Riška (33).
Víme, že v téže době zde stále ještě stával panský pivovar, který řídil sládek se třemi pomocníky. Sládek dostával od majitele deputát ve formě 1/8 piva z každé várky piva a navíc dříví, ryby, pšenici a jiné naturálie, včetně peněz.
Další údaje o počtu obyvatel Chuchelné máme z roku 1857, který říká, že v obci žilo 442 obyvatel, z toho 1 nekatolík. Pramen též uvádí, že vesničané hovořili moravskou řečí. O čtyři roky později žije zde 21 zahradníků a 25 domkářů, kteří obhospodařovali celkem 376 morgů polí (1 pruský morg = 25,5 a) a vlastnili 6 koní, 2 voly a 64 krav. V obci už žilo 548 obyvatel! Proč došlo k takovému prudkému růstu obyvatelstva dnes nelze vystopovat, ale asi souvisí s rostoucí ekonomickou aktivitou Lichnovských. Pruský katastr majetku u roku 1864 uvádí 46 držitelů nemovitostí, jejichž seznam je uváděn v příloze.

Z o čtyři roky mladšího soupisu 41 držitelů zemědělského majetku je patrné, že nejvíce polností vlastnili Komárek Josef a Jana (25,25 morgů), Nevřela Josef a Monika (21,55 morgů), Novák Josef (14,42 morgů), Godula František (14, 29 morgů), Kamrádková Františka (13, 14 morgů), Moravec Václav (12, 79) atd. Škola vlastnila 2,80 morgů a obecního majetku bylo 20,99 morgů. Celkem drobní majitelé, včetně školy a obce vlastnili 353,21 morgů polností a všichni dohromady zdaleka nekonkurovali co do rozsahu držby knížatům Lichnovským, jejichž majetek se v Chuchelné skládal v roce 1891 z 655 ha půdy a lesů, z toho zemědělské půdy bylo 258,43 ha. Koní se na velkostatku chovalo 59 kusů, 11 krav, 200 ovcí a 20 prasat. Chov merinských ovcí zavedli Lichnovští na počátku 19. století.

Zde je třeba po pravdě říci, že Lichnovským záleželo na blahu obcí, v nichž měli své majetky. Investovali jak do zemědělství, tak do průmyslu a nenechávali stranou ani dopravní síť.

Budování železnice a silnice

Rozvoj podnikání Lichnovských v souvislosti se zemědělstvím přivedl knížata k myšlence podpořit výstavbu železnice, která by nejenom umožnila obci rychlejší spojení se světem, ale, a to hlavně, umožnila lichnovskému zboží lépe konkurovat na trhu. Knížata intervencemi v Berlíně docílila toho, že plánovaná železnice Opava - Ratiboř začala být projektována přes Kravaře na Chuchelnou a to tak, aby neminula jejich další majetky. Sami pro výstavbu železnice udělali hodně, a to nejenom poskytnutím pozemků, ale i finanční injekcí.

Po dlouhých debatách začaly přípravné práce v roce 1891 a prvý vlak vyjel z Ratiboře do Opavy dne 20. října 1895 v 9.45 hod. Na opavské západní nádraží, kde tehdy trať končila, vlak přijel v 11.05 hod. (vyústění na východní nádraží se uskutečnila až v roce 1928). Tím získala obec i další vesnice Hlučínska rychlé spojení se Slezskem a Berlínem. Na této trati jezdily až do roku 1935 výhradně parní stroje a od toho roku jsou používány motorové stroje. Na přímé spojení s Berlínem ještě dnes mnoho občanů vzpomíná, vždyť Chuchelná měla charakter rychlíkové zastávky.
S rozvojem místního průmyslu se rychle měnila tvářnost obce. Staré přístupové cesty již nevyhovovaly a počínalo se uvažovat o jejich vylepšení. Když se nedostávalo financí samotné obci, byl tu kníže Lichnovský, který spolu s obcí v roce 1905 ustavil spolek pro výstavbu obecní cesty. Ta započala v roce 1910 a dotvářela tak změny ve vzhledu Chuchelné, která se stavbami nových domků a domů měnila v tu tvář, jak v hrubých rysech známe dnes. Ostatně slezské cihelny produkovaly velmi kvalitní červenou cihlu, kterou nebylo třeba omítat a která ještě dnes zdobí mnoho domů po celém Hlučínsku a dává jim charakteristický vzhled.

Továrna na len

Objekty bývalé továrny na len stojí od roku 1908. Kníže Karel Max Lichnovský si byl vědom, že hospodaření na jeho velkostatcích nemůže být postaveno jen na zemědělské výrobě, která nejprve podléhá různým otřesům. Proto hledal a také našel způsob, jak posílit své hospodářství. Začal pěstovat ve velké míře technické plodiny, cukrovku a len a ty také ve svých továrnách i zpracovával. Za tím účelem postavil menší cukrovar v Ratiboři a lnářskou továrnu v Chuchelné. Ta zpracovávala poloprodukty jí dodávané, totiž rozmáčený len z mačíren lnu v Křenovicích, Strahovicích, Chuchelné a Teichhof, dnes Stary Staw, Dolní Slezsko. Objekt chuchelnické máčírny stál na místě, kterému se říká Resta, což je počeštěné německé podstatné jméno die Roste - máčírna.

K tomu, aby Lichnovští mohli úspěšně podnikat v potravinářském i zpracovatelském průmyslu potřebovali dobré spoje a dostatek zpracovatelské prvotní suroviny. Spoj, železnici Opava - Ratiboř si vybojovali a prosadili vést přes Chuchelnou a cukrovou řepu se lnem počali intenzívně pěstovat na svých pozemcích.

Len se na Hlučínsku pěstoval od pradávna, jak o tom máme v případě Chuchelné zprávu v listině z roku 1607. Později jeho pěstování převzaly jiné, podhorské oblasti, aby se za pruského panování na slezských rovinách opět intenzívně pěstoval. Prusko a samozřejmě později Německo prováděly od 18. století expanzivní politiku a k ní potřebovaly dobře vyzbrojenou a oblečenou armádu a tudíž i len.

Bližší informace o výstavbě chuchelnické továrny nemáme. Nedochovaly se plány, písemnosti, úvahy. Avšak ani pozdější doba nám neposkytuje mnoho detailů. Pár novinových zpráv, drobné archiválie a soubor dokumentačních fotografií, pořízených někdy kolem roku 1910, které vlastně lnářskou továrnu detailněji představují. Exteriérní a interiérní záběry dokládají, jak továrna vypadala a jakým pracovním postupem se lnářská surovina přetvářela v lněnou přízi. Dobový německý tisk hovoří o vzorovém podniku, vzorně vedeném a čistě udržovaném, jenž byl dokladem německé práce a píle. K továrně vedle již zmiňovaných máčíren patřila i výzkumná stanice v Albertovci u Bolatic.

V chuchelnické továrně se ve výrobním procesu vedle hlavního produktu - příze vyráběl rovněž lněný olej. Len zpracovávaly povětšinou mladé ženy a dívky, pracující v čistém prostředí a čistě a jednotně oblečené ¬i když mnohé jsou na fotografiích bosé. Dělnice ze vzdálenějších míst bydlely v dívčím domě, zvaném Madchen¬heim, postaveném zároveň s továr¬nou. Ta přinesla obživu mnoha lidem v okolí a v roce 1920, v době připojení obce k ČSR, jich Lichnovský ve svém protestním memorandu uvádí na tisíc.
Lnářská továrna v prvém roce své činnosti, tj. v roce 1908 zpracovala 30.000 centů (1 cent = 50 kg) surové hmoty, kterou získávala z domácích velkostatkových zdrojů, ale hlavně od jiných pěstitelů pruského Horního Slezska. Militarizace Německa, jež vyústila v 1. světovou válku dala předpoklad k rozvoji zpracování lnu v Chuchelné. Zdejší továrna na zpracování lnu se postupně stala největší v tehdejším Německu, přičemž sama produkovala 20 % lněné příze a její největší konkurent firma Gruschwitz v Konstadt, dnes Wolesyn, Dolní Slezsko, dosahoval sotva poloviční produkce. Doba let 1914-1919 je dobou největšího rozmachu lnářské továrny, neboť přízi potřebovala armáda a z Chuchelné byla dodávána i rakousko-uherskému eráru. Len se na majetcích Lichnovských pěstoval na více jak 1.000 ha a továrna zpracovávala ročně 100 000 až 195 000 (r. 1919) centů surového lnu, z něhož vyrobily místní dělnice až 300 vagónů příze.

Připojením Hlučínska k ČSR lnářská továrna začala rychle ztrácet na významu. Surovina pěstovaná na Hlučínsku i jinde v Československu nepostačovala kapacitě továrny a dovážet ji z německého Slezska se díky clu značně prodražovalo. Proto bylo jen otázkou času, kdy dojde k zániku výroby. Tomu předcházel požár části objektu v lednu 1920. Shořela balírna lnu, veškeré zařízení a surovina zde uložená. Požárem vznikla obrovská škoda, ale v témže roce se ještě zpracovalo 102 000 centů suroviny. V následujících letech pak již produkce příze klesala, i když ještě v roce 1924 v továrně pracovalo kolem 450 osob, převážně žen. Muži zde působili jen jako mechanici. K definitivnímu zastavení již neefektivní továrny pak došlo 23. dubna 1925, aby objekty o pět let později se znovu zaplnily hlukem strojů a hlasem dělníků a dělnic. To již ovšem šlo o státní tabákovou továrnu.

Pochopitelně s úpadkem a následným završením lnářské továrny ztrácelo na významu i pěstování lnu, takže se tato zemědělská plodina rychle vytratila z polí okolí Chuchelné i samotného Hlučínska.

Je neoddiskutovatelným faktem, že industrializace této části bývalého Ratibořska přinesla značné materiální zlepšení životní úrovně obyvatel širokého okolí a samotné Chuchelné. S jejím úpadkem vyvstaly mnohým obyvatelům hmotné problémy, které jen částečně řešila tabáková továrna. Továrna v Chuchelné vlastně až do výstavby armaturky v Dolním Benešově v roce 1948 byla jedinou větší továrnou na Hlučínsku, kde našli zdejší lidé obživu.

Císařské záliby a Chuchelná

Zámek po mnoha desetiletí sloužil jako lovecká a výletní rezidence. A protože Lichnovští patřili v Německu k předním šlechtickým rodům s dobrým vztahem k císařskému dvoru, nedivme se, že do Chuchelná a jejich lesů jezdil ukojovat svoji loveckou vášeň i německý císař Vilém II. (a nejenom on). Pobýval zde několikráte, po prvé ve dnech 13. - 15.října 1893, po druhé ve dnech 29. listopadu až 1. prosince 1894, po třetí o tři roky později ve dnech 11. a 12. listopadu a naposledy jen krátce 16. září 1913, kdy si prohlédl továrnu na zpracování lnu. Z těchto četných císařových návštěv se dochovaly mnohé doklady. Tak při návštěvě v roce 1893 zastřelil císař v bažantnici 730 bažantů a 1 zajíce, když celkem vzácní hosté zlikvidovali při této řeži 3 171 bažantů a 5 zajíců. Hradecký archív Lichnovských zase z návštěvy císaře z roku 1894 poskytuje zajímavou dokumentaci. Císař přijel zvláštním vlakem 29. listopadu do Křižanovic a odtud zamířil v mysliveckém oděvu a kočáře do Chuchelné. Zde se 30. listopadu konal lov. Tentokráte nevíme, kolik císař postřílel zvěře, za to se dochoval nákres zasedacího pořádku odpoledního oběda, kterého se účastnilo asi 50 osob a krásně vytištěný jídelní lístek s císařskou zlatou korunkou v záhlaví a barevným znakem Lichnovských. A co se jedlo a pilo? Žádná obyčejná krmě, ale vína a koňaky ročníky 1822, 1832, 1840, 1870, humři, vybraná masa, zeleninové saláty, zákusky. O tři roky později pociťovali ptáci přímo slast být zastřeleni kulkou z císařské pušky, protože jich tehdy Vilém II. zlikvidoval na 1.200 kusů a z nadšení odměnil vrchního lesmistra za dobrou práci řádem pruského orla.

Ovšem nejenom císař navštívil chuchelnický zámek a zdejší lesy. Zastřílel si zde i saský král Albert, který Chuchelnou navštívil S manželkou 28. června 1899. Opět se jedlo a pilo, i když vína a koňaky již nesly na svých etiketáchjen datum 1875, 1880, 1886, jak uvádí dochovaný jídelní lístek. I jeho vytištění se již dělo na méně kvalitním papíře a tomu odpovídala i výzdoba a písmo.

Požáry

I o těch se nám dochovalo několik zpráv, po výtce jen z nedávné minulosti, z konce 19. století. Dovídáme se, že v roce 1876 vypukl v srpnu v obci v jedné stodole oheň (prý od přístroje na pálení alkoholu), který se díky silnému větru velmi rychle rozšířil. Za několik hodin shořelo 22 domků a 23 jiných budov. Nedotčeno zůstalo jen 5 domků. Shořel dobytek, úroda. Postižení občané našli dočasné přístřeší v nepoškozených hospodářských budovách velkostatku Lichnovských, kteří jim také finančně vypomohli a zajistili nutnou obživu. Stavení totiž nebyla pojištěna.
O požáru továrny na len byla řeč jinde, jen tady podotýkám, že na jeho likvidaci se podílel i místní hasičský sbor, založený v roce 1919.

Škola

Kdy začaly děti z Chuchelné navštěvovat základní školu nevíme, ale k roku 1764 je dochována zpráva o tom, že na farní školu do Křenovic chodilo 30 dětí, v roce 1784 těchto dětí bylo 22 a o dva roky později jen 14. Výuka to jistě byla nepravidelná a děti se učily jen základům psaní, čtení a počítání. Ostatně na nepravidelnost docházky si často stěžovali učitelé ve školní kronice i později.

V Chuchelné se nepravidelně vyučovalo také, o čemž máme doklad k roku 1822, kdy sem docházel učitelský pomocník Christoph Steuer z Křenovic. Učilo se v najatém selském stavení. První školu nechal v obci postavit v letech 1841-1842 Karel kníže Lichnovský, a to nákladem 2.400 marek. Až do roku 1875 se vyučovalo moravsky a německy, po tomto roce se muselo na příkaz vládních úřadů vyučovat jen německy.

Prvním učitelem na nově postavené škole byl Johann Nietsch ze Sudic /* 1808 + Tvorkov 1880/, který v obci působil až do roku 1876. Učitel za svoji práci dostával 120 marek ročně a deputát ve formě žita, ječmene, ryb. Mimo to měl k dispozici 75 arů obecních polností.
První chuchelnická škola měla jen jednu učebnu, učitelský byt o dvou pokojích, v nichž stála kachlová kamna, dále chlév pro dobytek a kůlnu! Školní budova stála na křižovatce naproti kostela (později řeznictví). Tento dům dnes již neexistuje.

I když z doby 2. pol. 19.století je dochována německy psaná školní kronika, moc se z ní o životě dětí ve škole nedovídáme. Zápisy se omezují na vyjmenovávání účasti žáků na různých veřejně-politických oslavách, jako císařských narozenin a na zprávy o návštěvách školních inspektorů, kteří někdy výuku chválí, jindy k ní mají kritické poznámky. Jen sem tam se dovídáme o dětských radostech i strastech. To tehdy, když přicházely pravidelné infekční vlny spalniček, které postihovaly mnoho žáků, takže škola bývala na jistý čas uzavřena, jako např. v roce 1889, kdy onemocnělo tolik dětí, že se ve škole po šest týdnu nevyučovalo.

V roce 1900 bylo rozhodnuto o přestavbě budovy školy, protože přestala prostorově vyhovovat. Narůstající počet žáků si vynutil přístavbu druhé třídy. Slavnostní otevření za účasti školního inspektora z Ratiboře proběhlo dne 16. července 1901. Zároveň s tím byl v Chuchelné ustaven druhý učitel, jímž se stal Adolf Scholz. V té době již navštěvovalo školu na 100 žáků! Škola ovšem neměla tělocvičnu a ani hřiště. Úroveň asi také nebyla nijak valná. Děti chodily nadále do školy nepravidelně a potom v takovém množství různorodých ročníků se jistě špatně vyučovalo.

Posledními německými učiteli před připojením Hlučínska k ČSR byli uč. Quitke a Krober. Ti po záboru Chuchelné československou armádou v únoru 1920 z obce odešli do Německa.