Obec Chuchelná v letech 1920 - 1948

Obec Chuchelná v letech 1920 - 1948

V novém státě

Stejně jako ostatní obce Hlučínska, byla i Chuchelná na základě pařížských mírových smluv v roce 1920 připojena k Československé republice. Obyvatelstvo přijalo tuto změnu s velkými obavami a místy i s otevřenými projevy nepřátelství vůči reprezentantům nové státní moci. Hlučíňané sice mezi sebou při běžném styku stále ještě hovořili většinou moravským dialektem, ale jejich mentalita byla po tolika letech odloučení od českého prostředí odlišná; ovlivnila ji bezesporu dlouhá léta pod nadvládou pruské koruny. Jejich národnostní povědomí bylo značně nevyhraněné. Nedá se říci, že by se v masovém měřítku hlásili k národnosti německé, i když germanizace tu od vzniku sjednoceného Německa postupovala rychle a nekompromisně. Cítili se hluboce citově svázáni se svým regionem. Velkou roli hrála soudržnost rodin, ve veřejném životě naprosto převládal vliv katolické církve. Kromě hluboké zbožnosti byly dalšími základními kameny jejich hodnotového systému pracovitost, pořádkumilovnost a úcta k nadřízeným, skromnost, vyplývající z převahy sociálně slabých vrstev malozemědělců a polozemědělců.
Z odlišné mentality především vyplývala i nedůvěra ke všemu českému, živená před i po připojení k ČSR německou nacionální propagandou. Obyvatele Hlučínska lekal vliv volnomyšlenkářsky a revolučně laděných proudů v české společnosti, nepořádek (bsterreichische-tschehische Schlamperei) a neúcta k úřadům, zrada německých národních zájmů za světové války, symbolizovaná účastí Čechů na vojenské porážce Německa.

S českým národem je nic nespojovalo, neprožili s ním jeho obrození; zřejmě vůbec nechápali argumentaci oficiálních představitelů Československa, kteří zdůrazňovali jejich slovanský původ a český charakter dialektu.
Chuchelné a jejímu nejbližšímu okolí hrozily v souvislosti s připojením k ČSR i vážné ekonomické ztráty. Lnářská továrna knížete Lichnovského, která mohla zaměstnat asi tisíc dělníků a dělnic, byla z velké části závislá na dodávkách surovin z Německa. Jen asi 15% surovin odebírala z okolních obcí, zbytek zdrojů se měl ocitnout za novou celní hranicí (asi 50% z toho produkovaly vlastní Lichnovského statky na pruské straně nově vytvořené hranice, zbytek nakupoval od jiných říšských producentů).

Také větší část přípravných provozů byla lokalizována do vesnic, které se ocitaly za novou hranicí. Továrně proto hrozily vážné hospodářské potíže. To byl zřejmě také hlavní důvod, proč se kníže Karel Max Lichnovský, který sídlil se svou rodinou na zámku v Chuchelné, pokusil v červenci 1919 jednat se svým někdejším přítelem, nyní anglickým ministerským předsedou Balfourem a přesvědčit ho, že hlučínský lid si nepřeje připojení k ČSR a žádá rozšíření práva na plebiscit i na své území. Jeho diplomatická jednání však byla stejně bezvýsledná, jako agitace katolických novin, petice a další protestní akce Hlučíňanů.

Bezprostředně po obsazení Hlučínska českým vojskem v únoru 1920 se vytvořila i v Chuchelné složitá situace. Obec se stala pohraniční stanicí. Byl tu zřízen vedlejší celní úřad I. třídy a oddělení pohraniční finanční stráže. Správcem celního úřadu byl jmenován Jan Kusík, respicientem Antonín Latyn. Finanční stráž měla tři své zástupce na stanovišti na nádraží, pět respicientů sloužilo na hranici. Pořádek v obci zajišťovala četnická stanice, na níž sloužilo kromě velitele pět strážmistrů. Všichni úředníci ¬včetně poštmistra Antonína Čermáka a přednosty stanice Karla Kuchaře ¬byli Češi z vnitrozemí. Od 1. září 1921 převzal český personál od německých zaměstnanců také provoz trati Kravaře - Chuchelná, pruské vagony byly nahrazeny českými.
Ihned po připojení Hlučínska k ČSR bylo zavedeno na zdejší čtyřtřídní obecné škole vyučování v českém jazyce. Správu školy převzal řídící učitel Antonín Hulva z Holasovic, další čtyři čeští učitelé přišli až v průběhu prvních měsíců nového školního roku.

Domácí obyvatelstvo přijímalo české uniformované i civilní úředníky se značnou nelibostí. Po příchodu Hulvy se připojili chuchelenští občané k deputaci, která protestovala u zemské rady v Opavě proti propuštění německých učitelů z Hlučínska.

Velmi často docházelo k incidentům se strážníky, vojáky a se členy finanční stráže. V sobotu 4. září 1920 se např. odehrála nepříjemná scéna při dožínkové oslavě v Postulkově hostinci. Jeden z četníků dostal košem od místního děvčete, rozčílil se a zatkl dívku i několik protestujících svědků. Příští týden se vracela skupina mladíků z oslav Německého dne v Opavě. Na nádraží finanční respicient Bělohlavec jednoho z nich zatkl, a když se vzpíral, zpohlavkoval ho a nasadil mu řetízky. Ostatní mladíci odcházeli pak z nádraží v sevřeném šiku a za zpěvu německých písní do hostince, kde je už očekávali ostatní četníci, vyhrožovali jim zatčením a pokoušeli se je vyvést ze sálu. Značnou aktivitu četnictva vyvolala přednáška kravařského lékaře dr. Schira, který údajně 20. 9. na schůzi Ferienvereins Oppaland vyzýval ke školní stávce proti českým učitelům. Řeč mu strážníci zabavili, vykázali jej ze sálu a po návratu do Kravař byl pak zatčen. V souvislosti s jeho vystoupením došlo také k zadržení dalších osob, jimž se však nepodařilo prokázat účast na Schirových aktivitách. Ostatně ani jeho mise v Chuchelné se nesetkala s úspěchem - děti nakonec nestávkovaly a na počátku školního roku se pouze čtyři žáci hlásili k německé národnosti.

V roce 1921 proběhlo i na Hlučínsku sčítání obyvatel. V Chuchelné podle něho bydlelo ve sto dvou domech celkem 1019 obyvatel, z toho 630 žen (nízké procento mužů je asi třeba ještě přičíst následkům první světové války). K německé národnosti se hlásilo třiadevadesát osob. Dále žilo v obci čtyřiadvacet cizinců a jeden Žid. Zbývajících 863 osob přiznalo národnost českou. Na základě článku 85 Versailleské smlouvy měli občané Hlučínska možnost přihlásit se k německé státní příslušnosti a optovat pro Německo. V Chuchelné využilo v letech 1920-1922 práva opce celkem 119 občanů včetně rodiny knížete Lichnovského (celkem 11,7% všech obyvatel). Opční prohlášení obsahovalo podmínku, že jeho nositel je povinen během dvanácti měsíců...přeložiti své bydliště do německé říše a umožňovalo mu bezcelné převedení movitého majetku (nemovitý si mohl ponechat). Rozhodnutí o přestěhování zůstalo však zřejmě nakonec na jednotlivých optantech; byli to většinou zemědělci a odchod za hranice by značně zkomplikoval jejich majetkové i sociální poměry. Výsledky dalších sčítání obyvatel z dvacátých let i svědectví pamětníků a nepřímých pramenů potvrzují, že většina optantů zůstala skutečně ve svém původním domově. (Rozhodně se z obce nevystěhovalo téměř dvacet procent obyvatel, jak usuzovali ve svých studiích o Hlučínsku někteří badatelé v šedesátých letech. Ve druhé polovině dvacátých let došlo sice k poklesu počtu obyvatel na necelých devět set osob, ten však podle dobových pramenů způsobil spíše odchod části někdejších zaměstnanců uzavřené lnářské továrny.)

Ještě několik měsíců po připojení Hlučínska k ČSR se táhly problémy s organizací světské i duchovní správy. Hlučín se sice stal střediskem politického i soudního okresu, veškeré záležitosti změn v držbě pozemků se však dosud vyřizovaly v Ratiboři. Církevně spadala Chuchelná pod Křenovice na druhé straně hranice, služby Boží prováděl ve zdejší zámecké kapli vikář olomouckého dómu P. Stříž. Ten také oznámil věřícím, že arcibiskupství zřídí v obci samostatnou faru. Téměř po celý rok se táhla jednání o její obsazení. Farnice z Chuchelné žádaly kaplana místního původu, arcibiskupství však nakonec uvedlo 27 .11.1921 faráře Jana Valeriána. Slavnostní mše se zúčastnila i rodina Lichnovských a obec se s duchovním, který kázal česky i německy, záhy smířila. Ještě před jeho příchodem byl vysvěcen nový hřbitov, vyvrcholením církevního roku se stalo slavnostní biřmování, jehož se zúčastnil sám olomoucký arcibiskup dr. Stojan.

Zdá se, že počátkem roku 1921 se situace v Chuchelné a jejím okolí postupně uklidnila. Obyvatelé si zvykali na české úředníky a ti začínali chápat, že násilnými zásahy nic nevyřeší. Své úsilí o pacifikaci Hlučínska zaměřovali nadále spíše proti agitátorům z německé strany, kteří pravidelně přejížděli hranice, rozšiřovali na Hlučínsku letáky a agitovali pro Heimwehr. Ke zlepšení vzájemného vztahu mezi obyvateli Chuchelné a českými úřady přispěl zřejmě svým aktivistickým postojem i hostinský Josef Postulka, který se ve vesnici těšil jisté vážnosti.V lednu 1921 se spolu s řídícím učitelem Hulvou a dělnicí z továrny paní Sudolskou zúčastnil společné cesty Hlučíňanů a Těšíňanů do Prahy. Delegace byla přijata na Hradě prezidentem Masarykem, ve městě primátorem Baxou a dalšími významnými osobnostmi.

Dne 8. ledna 1921 se Postulka loučil s pražskými hostiteli jménem všech účastníků a děkoval za nezapomenutelné zážitky, které si všichni odvážejí do svých domovů.

Střediskem, kolem kterého se potupně formoval veřejný a společenský život obce, byla zejména škola. Její správu převzal v květnu 1921 nový řídící učitel Adolf Křížek, který se později stal také členem obecního zastupitelstva a tajemníkem obce. Od prvních dnů svého pobytu v Chuchelné se zaměřilo jeho úsilí zejména na stavbu nové školní budovy. Už 25. května téhož roku dosáhl v tomto směru prvního úspěchu, schválení stavebního místa na pozemku, který daroval hrabě Lichnovský. Obec jeho snahu zpočátku příliš nepodporovala, stále ještě převládala nedůvěra k českým učitelům, živená zřejmě několika skalními odpůrci ČSR.

Stavbu umožnily především subvence od zemské správní komise v Opavě (75 tisíc Kč) a okresní školní rady v Hlučíně. Vztah obce ke škole se zlepšil teprve po volbách obecního zastupitelstva v září 1923. V nich byla sestavena jednotná kandidátka (ve skutečnosti zastupovala většina členů obecní rady Čs. stranu lidovou). V roce 1924 pak následovala volba místní školní rady, v níž zasedal také nově zvolený starosta Josef Postulka. Jeho váha dále vzrostla na konci příštího roku, kdy byl zvolen zástupcem předsedy Okresního starostenského sboru v Hlučíně.

V té době už občané v hojném počtu navštěvovali různé školní slavnosti (divadelní představení, vánoční besídky s nadílkou chudým dětem apod.), s uspokojením kvitovali dary státních zaměstnanců škole a dokonce sami byli ochotni přispívat určitými částkami.V roce 1923 si školu s velkým zájmem prohlédl slezský bard Petr Bezruč, který sem přijel na Křížkovo pozvání. O rok později patřil jistě k velkým zážitkům dětí zájezd do Kravař, kde se zúčastnily přivítání prezidenta T.G. Masaryka na Hlučínsku.

Od prvních dnů po převzetí Hlučínska se snažily nejrůznější osvětové a kulturní korporace pozvednout v regionu český veřejný a společenský život. Cestu do Chuchelné jim urovnávala početná skupina českých státních zaměstnanců. S jejich pomocí tu už 6. července 1924 byl založen místní odbor Slezské matice osvěty lidové (SMOL) , jehož předsedou se stal přednosta stanice Karel Kuchař. Úspěšně si vedl také sportovní klub Slezan se svým ochotnickým divadelním souborem, který byl schopen nacvičit a předvést několik představení do roka. Díky darům a bezúročné půjčce od SMOL mohlo být v roce 1925 zřízeno v hostinci u Postulků celkem dobře vybavené jeviště. V obci působila celá řada dalších organizací – hasičský sbor, hospodářský spolek, místní odbor sdružení válečných poškozenců, mariánská kongregace aj. Díky svému krásnému okolí, slušnému zájezdnímu hostinci  čilému kulturnímu životu se stala Chuchelná záhy vyhledávaným zájezdovým a výletním střediskem.

Úspěšně se rozvíjela také péče o zdraví dětí i dospělých. V roce 1924 byl v obci založen odbor Masarykovy ligy proti tuberkulóze. Její zakladatel primář J. Urbánek z Opavy prováděl v jejím rámci pravidelné čtrnáctidenní bezplatné prohlídky v poradně pro zaměstnance továrny i ostatní občany.
Vyvrcholením této první etapy osvětových a kulturních akcí se pro občany Chuchelné stalo slavnostní otevření nové školy. Ráno 13. srpna 1925 byla záhy na nohou snad celá obec. V kostele se konala slavnostní mše, z kostela šel pak průvod k novostí svítící budově školy. Její vysvěcení provedl katecheta a poslanec Josef Rypar z Opavy. Slavnosti se zúčastnila oficiální delegace v čele se slezským zemským prezidentem dr. Josefem Šrámkem. Po zahájení vlastního programu pronesl slavnostní projev řídící Kořený z Kateřinek, ostatní řečníci se přidali se svými zdravicemi. Po odeznění hymny byl přečten telegram prezidentu republiky. Vnitřní zařízení školy bylo sice zatím chudé, díky darům matice a různých firem však mohlo už 23. října začít v nové budově pravidelné vyučování. Stará škola byla pak prodána ve veřejné dražbě. Získal ji řezník J. Rychlý z Mokrých Lazců.

Snad díky mimořádné péči o školu a aktivitě zdejších zástupců českých úřadů, jejich kulturní a osvětové činnosti mezi převážně moravským obyvatelstvem obce, nebyl v Chuchelné v těchto letech velký zájem o německé školství. Tzv. Privatunterricht v těchto letech údajně navštěvovaly pouze dvě děti zaměstnanců ze zámku.

Rok 1925 přinesl i další významné události. V listopadu se občané Chuchelné poprvé zapojili do parlamentních voleb. Ze sedmnácti volebních listin vybírali poslance do sněmovny, patnáct jich bylo předloženo do senátu. Celkem bylo odevzdáno 388 platných hlasů; z nich 189 patřilo českým, 199 německým stranám. Podobně jako v ostatních obcích Hlučínska i tu mezi nimi s převahou zaujali první místo křesťanští sociálové na druhém místě zůstala se svými 127 hlasy Československá strana lidová.

V polovině dvacátých let se uzavřela také počáteční etapa hospodářského a sociálního vývoje Chuchelné v rámci ČSR. Už v této době se jasně ukázalo, že obavy z narůstání problémů v této oblasti, které kdysi vyslovil kníže Lichnovský, nebyly liché. Továrna na len prožívala v novém prostředí stále vážnější krizi. Způsobovaly ji celkové problémy se lnářskou výrobou i těžkosti spojené s nákupem surovin a rozdělením statků Lichnovských. V průběhu dvacátých let omezoval závod neustále výrobu, propouštěl zaměstnance ( v roce 1925 už v něm pracovalo jen 200 dělnic a 20 dělníků), zkracoval pracovní týden. V dubnu 1925 byla výroba defini6vně zastavena. Objekty přádelny zakoupil československý stát, který v nich hodlal zřídit tabákovou továrnu. Zahájení výroby se však neustále oddalovalo. Ostatní soukromé firmy v obci (např. výroba cementového zboží a obchod se stavebninami Jiřího Rudolfa, zámečnictví A. Nawratha a J. Sniehoty či zámecké zahradnictví aj.) byly příliš malé, nemohly zaměstnat přebývající pracovní síly. V Chuchelné a okolí narůstala nezaměstnanost, která samozřejmě nepříznivě ovlivňovala sociální postavení i postoje obyvatel vůči státu. Nezaměstnaným nezbývalo, než hledat pracovní příležitosti v německém zemědělství a průmyslu. Zejména mladé ženy a dívky, které dosud nacházely zaměstnání v místní továrně, odcházely na sezónní zemědělské práce do německého vnitrozemí.
Komplikovala se také situace v zemědělství. V závěrečné etapě československé pozemkové reformy přišli Lichnovští o polovinu svého majetku na území ČSR. Kromě dominia v Chuchelné jim zůstal Albertovec, tzv. Střední dvůr a většina lesů. Přímo v Chuchelné vlastnili i nadále 634 ha půdy (85% celkové výměry obce). Zemědělské obyvatelstvo vesnice patřilo vesměs k domkařům (1-5 ha půdy), jen pět malorolníků mělo hospodářství přesahující nepatrně hranici pěti hektarů. Z pozemkové reformy bylo přiděleno místním zemědělcům do pachtu (jako tzv. juterka) pouze 23 ha půdy.
V průběhu dvacátých let došlo na Hlučínsku k několika zásahům do rozsahu a charakteru správních obvodů. V rámci československé správní reformy z října 1928 (jejím cílem bylo zejména rozbití souvislých pásem německého osídlení pohraničních oblastí)zůstala ale obec součástí politického i soudního okresu Hlučín.

Třicátá léta

Přes vážné hospodářské obtíže a nelehký životní úděl žilo obyvatelstvo Chuchelné na konci dvacátých let celkem v klidu, vzájemné shodě a bez vážnějších nacionálních, sociálních či jiných nepokojů. SK Slezan se úspěšně zbavil finančních obtíží, které jej provázely v předcházejícím období. Čeští zaměstnanci dál podporovali rozvoj ochotnického divadla, sportovních a společenských akcí, významně se na veřejném životě začala podílet místní skupina křesťanské tělovýchovné jednoty Orel. Škola organizovala pravidelné oslavy státních svátků, jarní slavnost kácení máje, výlety do přírody i do okolí, výstavky, školní akademie apod. Děti se každoročně těšily na vánoční slavnost ve škole i na nadílku na zámku, při které je hostila paní kněžna cukrovím, jižním ovocem a jinými exotickými pamlsky.

Snad nejvážněji vnímanou událostí se stalo náhlé úmrtí knížete Karla Maxe Lichnovského dne 27. února 1928. Někdejší významný pruský diplomat se od počátku první světové války stranil veřejného života a věnoval se svým statkům a zálibám. V Chuchelné byl i se svou rodinou velmi oblíbený. Byl mecenášem školy a patronem několika kostelů, jeho paní Machtilda proslula jako německá spisovatelka, pečovala o krásnou květinovou výzdobu zámku a parku, pořádala četné charitativní akce. Pohřbu knížete se zúčastnila snad celá vesnice. Rodina žila po jeho smrti dál v Chuchelné na zámku. Pouze starší syn Vilém se po sňatku s ma¬ďarskou tanečnicí odstěhoval.

I když se v kulturním a veřejném životě obce projevoval tak významně vliv českých spolků, politicky zůstávala velká část obyvatel Chuchelné stále pod vlivem německých stran. V roce 1928 ve volbách do obecního zastupitelstva získala německá křesťanská strana 56 hlasů, DNSAP (Německá nacionálně socialistická strana pracujících) 40. Celkově hlasovalo v těchto volbách pro německé politické strany 45,8% voličů, pro české 54,2%. Ve volbách parlamentních, následujících v příštím roce, se poměr hlasů obrátil - německé strany získaly 55% (celkem 202 hlasů, z toho 150 křesťanští sociálové, DNSAP pouze jeden hlas!) . Levicové strany tu neměly žádné zvláštní šance, pouze německá sociální demokracie si ve srovnání s rokem 1925 polepšila o dvacet hlasů (celkem jich dostala dvacet osm).

Při sčítání lidu v roce 1930 měla Chuchelná celkem 872 obyvatel, mezi nimiž opět výrazně převažovaly ženy (476). K německé národnosti se hlásilo jen čtyřicet šest osob, což mohlo být způsobeno různými příčinami (stárli a umírali pamětníci pruského panství, posílilo se české uvědomění, část optantů či vystěhovalců odešla do Německa). Čtyřiadvacet osob bylo počítáno za cizince (zřejmě i část zbývajících optantů). Život plynul celkem pokojně. Většina obyvatel neoplývala příliš pozemskými statky, proto dokázali žít skromně, radovat se z mála a obohacovat život, naplněný klopotnou prací, družnou zábavou. Už bez předsudků a obav, většinou se zájmem přijímali aktivity české školy, TJ Orel a dalších spolků. Masově se účastnili divadelních představení, školních besídek, oslav kácení máje i vzpomínkových slavností u příležitosti státních svátků. Oceňovali úsilí českých učitelů, jejich pěkný vztah k dětem i k regionu a většinou je přijali za své. Několik dětí z německých rodin navštěvovalo až do druhé půli třicátých let Privatunterricht (jeho učitelé pocházeli vesměs ze západního pohraničí Čech) v obci, dojížděly sem na něj také děti z Bělé. O nějakých nacionalistických náladách však nebylo v tomto období ani slechu Němčina tu byla přijímaná s naprostou samozřejmostí jako rovnoprávná_ obcovací řeč a nikoho nenapadlo rozlišovat spoluobčany podle národnostní příslušnosti. Domácí si většinou ani neuvědomovali, zda je kolemjdoucí zdraví německy či česky. Pořadí hodnot, které oceňovali místní obyvatelé se v průběhu uplynulých deseti let nijak podstatně nezměnilo. Odvíjelo se stále od rodiny, hluboké náboženské víry, bylo samozřejmě spojeno se snahou po dodržování Božích přikázání. Vztah k rodné obci a jejímu okolí přetrvával i u těch, kteří museli hledat práci za hranicemi (po sezoně se však většinou vraceli domů). Uchovávali si své tradiční vlastnosti družnost, skromnost, smysl pro pořádek, úctu k nadřízeným a zřejmě i k nové státní moci.

I do klidné obce na hranicích ČSR však na přelomu dvacátých a třicátých let pronikaly ne vždy příznivé ohlasy okolního světa. Už krutá zima roku 1930 jako by byla předzvěstí příchodu horších časů. Po Novén roce zachvátila obec epidemie spalniček, školu nebylo možno při krutých mrazech vůbec vytopit (11. února naměřili -40 stupňů!) školní prázdniny se protáhly až do konce února. V průběhu roku se konečně podařilo s velkou pompou zahájit provoz v renovované tabákové továrně; jeho slavnostního otevření se zúčastnil ministr financí Engliš a řada dalších prominentů. Záhy se ovšem ukázalo, že výhled na uspokojení velké nabídky pracovních sil je mizivý. Místo plánovaných šesti set pracovníků jich továrna přijala pouze šedesát, část z nich navíc opět tvořili odborníci z vnitrozemí. V té době se už začala zřetelně projevovat v českých zemích světová hospodářská krize, takže naděje na zlepšení nebyla. Krize postihla samozřejmě i průmyslová a zemědělská centra v Německu, do nichž Hlučíňané tradičně dojížděli, a omezila tak i možnosti sezónních prací pro ženy a muže z Chuchelné (o dojížďce do Německa v těchto letech nemáme bohužel přesnějších zpráv). Na počátku třicátých let bylo mnoho rodin závislých na podpoře v nezaměstnanosti. Nepřímo o tom svědčí například přehledy o tzv. stravovacích akcích. V březnu 1932 bylo vydáno 120 žebračenek , o rok později 150 poukázek v ceně 10 Kč.

Krize sama přesto neměla v Chuchelné bezprostřední důsledky ve veřejném životě a občané ji zřejmě nespojovali se svým politickým postojem. Svědčí o tom alespoň výsledek obecních voleb ze září 1931, v nichž získaly české strany 296 hlasů a deset mandátů, německé pouze pět mandátů. Starostou obce byl zvolen dosavadní místostarosta kovář Adolf Opoloný, jeho náměstkem zástupce ředitele tabákové továrny Karel Urban.

Český charakter obce posílilo dočasné otevření samostatné páté třídy ve školním roce 1932-1933 i zahájení provozu mateřské školky pro dvacet pět dětí, umístěné v domě pana Josefa Postulky. Velmi agilní učitelé (řídící a obecní tajemník Křížek, lidovecký i orelský činovník Václav Šmíd, výborná organizátorka Antonie Stuchlíková, jejíž zásluhou vystupovaly děti z Chuchelné několikrát v ostravském rozhlase, od roku 1930 také Jaroslav Směja-Lončar, bratr spisovatele Frana Směji) ovládli spolu s úřednictvem továrny (Karel Urban se stal předsedou rodičovského sdružení) téměř úplně volný čas dětí i dospělých. Na velkolepých oslavách, jichž se zúčastnily stovky diváků z obce i z blízkého okolí, se předváděly hlučínské lidové kroje a zvyky. U příležitosti výročí vzniku ČSR se každoročně konal lampiónový průvod. Místní i přespolní ochotníci a žáci  školy předváděli repertoár českých, příp. i zahraničních autoru. Výtěžek všech veřejných akcí se automaticky předával škole, která byla díky tomu dobře vybavena pomůckami, zakoupila i promítací přístroj, pořádala s dětmi výlety do okolí, zásobovala chudé žáky pomůckami i oblečením.

Výrazné byly i odborné a pedagogické úspěchy školy. Vyslovil s nimi koncem školního roku 1931-1932 při své návštěvě mimořádnou spokojenost i sám ministr školství dr. Ivan Dérer. Zvyšovaly se počty dětí, které odcházely na konci školního roku do vyšších škol. V roce 1933 postoupilo do měšťanských škol v Kravařích a Bolaticích celkem osm chlapců a tři dívky, jeden chlapec byl přijat na reálné gymnázium v Hlučíně, tři žáci (jeden chlapec a dvě dívky) na gymnázium v Opavě. Je ovšem pravděpodobné, že středoškoláci pocházeli z rodin českých úředníků.

V okamžiku připojení k ČSR nebyla zřejmě situace v Chuchelné příliš odlišná od ostatního Hlučínska. Jak jsme mohli sledovat, přijímali tu zpočátku české úřednictvo a státní systém se značnou nedůvěrou. Po jistém čase se hrany obrousily a představitelé českých institucí byli zařazeni tak, jak si sami zasluhovali. Zejména ti, kteří dokázali najít cestu k domácím lidem, jejich kultuře a zvyklostem, byli přijímáni s úctou a posuzováni podle svých běžných lidských vlastností. Přirozená pouta vznikala mezi učiteli, žáky i rodiči. Část úředníků tu zdomácněla, někteří se oženili s místními děvčaty. Jiní byli stále chápáni jako cizí živel a jako představitelé represivní moci (zejména se to týkalo části četníků) . Většina obyvatel si však zřejmě uvědomovala, že Češi z vnitrozemí přinášejí obci kromě bohatého kulturního a společenského života také hmotné a finanční výhody. Na druhé straně se zdá, že česká komunita zůstávala (snad i díky svému sociálnímu a profesnímu složení) přece jen v podstatě uzavřenou společností, do níž mohli z domácích obyvatel přímo proniknout jen nemnozí. V Chuchelné nepůsobil v mezi válečném období ani jeden domácí představitel inteligence. Těch několik nadaných studentů, kterým se podařilo ukončit vysokou školu a najít uplatnění, odešlo vesměs daleko od domova. Ačkoliv to nebylo na první pohled patrné, přece jen zůstávala mezi většinou přistěhovalců z vnitrozemí a domácím obyvatelstvem jakási pomyslná hráz; vývoj ve druhé polovině třicátých let ukázal, že k jejímu zesílení nebylo potřeba velkého úsilí.

Z dalších faktorů, které výrazně ovlivnily vývoj událostí v Chuchelné (a na celém Hlučínsku)od roku 1935, hrála jistě nejvýznamnější roli nacistická propaganda a situace v Německu. V té době jezdilo z obce nejméně pětasadmdesát osob pravidelně na práci do vnitrozemí Německa (v roce 1937 tam například pracovalo sezonně osmadvacet mužů a jedenatřicet žen v zemědělství a šestnáct mužů ve stavebnictví). Všichni byli bezprostředně vystaveni vlivu nacistické demagogie, na vlastní oči se mohli přesvědčit o pLné zaměstnanosti a prosperitě říše. Některé zaměstnavatelé přímo nutili, aby vzdělávali své děti v němčině, šířili doma nacistickou propagandu apod. Ovšem i ti občané Chuchelné, kteří nejezdili do Německa na práci, měli díky poloze obce a pohraniční železniční stanici zprávy z první ruky. Vždyť jen v roce 1936 bylo ze stanice Chuchelná odbaveno celkem 10178 cestujících do Německa (především zřejmě Hlučíňané zaměstnaní na říšském území, příp. jejich rodinní příslušníci apod.). Nacistické Německo vzbuzovalo v těchto letech na Hlučínsku v určitých vrstvách obdiv a naději na návrat pruských časů. Vyvolávalo však také strach - bylo stále zřejmější, že ve sporu o české pohraničí získá vrch a nebylo pochyb, jaký bude v tom případě osud oblasti. Z tohoto důvodu mohly být samozřejmě jakékoliv projevy pročeských postojů v budoucnosti velmi nebezpečné.

Tyto faktory je třeba brát v úvahu v souvislosti s posuzováním vývoje situace v následujících letech. Zároveň je ovšem třeba znovu a znovu zdůrazňovat, že postoje obyvatel Chuchelné (podobně jako většiny občanů Hlučínska) měly jen velmi málo společného s uvědomělým nacionálním socialismem. Až do roku 1938 nedošlo v obci ani k žádným výraznějším projevům pronacistického smýšlení. V roce 1935 se deset dětí ze zrušeného Privatunterrichtu pokojně zapojilo do vyučování v české škole (němčinu se pak tyto i další děti učily soukromně po vyučování) . Na rozdíl od některých jiných hlučínských obcí tu nedošlo k provokacím, k vyvěšování německých praporů, provokativnímu zpěvu německých písní, protičeským výkřikům apod.V roce 1937 bylo v obci pouze třiadvacet členů Henleinovy strany (SdP) (v Kravařích a Koutech už dohromady 398), o rok později čtyřiapadesát. Teprve v květnu a červnu 1938 stoupl počet členů SdP až na 233.

Většina obyvatel zůstávala až do léta 1938 politicky spíše indiferentní a život v obci plynul v podstatě stále stejně pokojně jako v předcházejících letech. Oslavovaly se (sice s trochu menší pompou) československé státní svátky, Orel i Sokol pořádaly veřejná cvičení, hrály divadelní představení, páter Valerián odsloužil 15. března 1937 za hlubokého zármutku a účast téměř celé obce zádušní mši za zemřelého dlouholetého řídícího učitele Adolfa Křížka. Děti vítaly v létě téhož roku na Hlučínsku prezidenta Beneše, v září se loučily symbolickou vatrou s oplakávaným T.G Masarykem. Na počátku příštího roku byla po důkladné opravě znovu zkolaudována budova školy. ještě v půli května se konalo za účasti asi sedmi set cvičenců v Chuchelné na školním hřišti před zraky téměř dvou tisíc diváků předsletové cvičení IV. obvodu Moravskoslezské župy Sokola

Teprve na počátku školního roku 1938-1939 zaznamenali i učitelé v Chuchelné výrazný posun v postojích domácího obyvatelstva. Většina rodičů váhala s umístěním dětí do české školy a projevovala při styku s Čechy zřejmé rozpaky. V průběhu září pak i odtud utekla většina mužů přes hranice a zapojila se do Freikorpsu. V obci zůstalo údajně jen jedenáct mužů. Na hranicích pak došlo k několika přestřelkám, v závěrečných dnech září se všeobecně očekávalo vojenské střetnutí mezi ČSR a Německem Mezi obyvateli se šířila fáma, že hrozí jejich přestěhování do Sovětského svazu. Dne 24. září bylo odvezeno z obce zařízení tabákové továrny, české úřady zřejmě uvažovaly i evakuaci domácího obyvatelstva do vnitrozemí. Odpovědí byla hromadná organizace útěku žen a dětí do Německa Po verdiktu Mnichovské dohody se situace postupně uklidňovala. Čeští přistěhovalci urychleně opouštěli obec, jako poslední odjížděl dne 6. října v té době už řídící učitel Václav Šmíd.

Léta válečná

Odpoledne 7. října 1938 vpochodoval slavnostně do Chuchelné oddíl Freikorpsu v čele s bývalým předním funkcionářem SMOL Franzem Baierem. Obyvatelstvo přijalo jeho projev na návsi nadšeně. V dalších dnech bylo celé Hlučínsko obsazeno německou armádou a obyvatelé se dověděli, že byli znovu připojeni k Altreichu. Automaticky získali německou státní příslušnost, stali se tedy obyvateli říše se všemi právy a povinnostmi.

Stejně jako celé Hlučínsko byla i Chuchelná začleněna pod landrát Ratiboř; byl jí vrácen za pruského záboru užívaný název Kuchelna. V čele obecního úřadu stál nejdříve několik měsíců Fritz Mruzek, od prosince 1939 se stal starostou na celou dobu okupace Anton Fuss. Díky jemu a četnickému strážmistrovi Solichovi patřila obec k šestnácti hlučínským střediskům, kde se podařilo založit samostatnou organizaci Německé nacionálně socialistické strany dělnické (NSDAP). Zejména před Fussem se měli obyvatelé vesnice na pozoru - vědělo se o něm, že se neštítí slídit pod okny, zda se v domě nevedou nedovolené řeči po našemu či dokonce neposlouchá zahraniční rozhlas. I děti ve škole, kterou za okupace převzal Paul Muller se svou manželkou (ta pak po jeho smrti vedla školu sama), byly často vyslýchány, zda se doma nemluví po moravsky. Za užívání místního nářečí hrozily vysoké pokuty, později vyhrožovali nacisté deportacemi do Generálního Gouvernementu (území Polska). České nápisy byly odstraněny dokonce i z náhrobků na hřbitově. Z fary musel odejít P. Jan Valerián (působil pak v Březové, byl zatčen pro poslech zahraničního rozhlasu a zemřel v Terezíně). V červnu 1939 přišel do Chuchelné rodák z Bobrovníků P. Felix Gurzan. Po jeho odchodu na odpočinek v roce 1942 převzal faru Josef Koneczny z Velkých Hoštic.
Až do roku 1941 neměli občané Chuchelné v podstatě důvod k nespokojenosti s novými poměry. Nacisté odstranili velmi rychle na Hlučínsku nezaměstnanost, zvýšili penze, zlepšili sociální i zdravotní péči. Juterková půda byla předána dosavadním pachtýřům do vlastnictví. Nedošlo však k zaknihování nových majetkových vztahů. I nacisté si ponechali zadní vrátka pro případ, kdyby se noví majitelé neosvědčili dostatečné nadšení pro nacistický režim). NSDAP a další organizace pořádaly velkolepé slavnosti, snažily se udržovat alespoň v počátcích okupace kulturní a společenský život. Od podzimu 1939 ovšem v obci stále zřetelněji ubývalo mužů. Po propuknutí války musela většina z nich narukovat - nacisté dokonce šířili fámu, že se všichni přihlásili na vojnu dobrovolně. Za polského tažení byl raněn pouze jeden voják z Chuchelné, válečné problémy zatím obyvatele příliš netrápily. Ženy dostávaly za své manžele poměrně vysoké odlučné, propaganda oslavovala vítězná tažení německé armády.

V roce 1941 se začal připravovat nový provoz v opuštěné továrně. Armáda umístila do Chuchelné muniční závod, vyrábějící náplň do dělo¬střeleckých nábojů. Provoz byl zahájen na jaře 1942. Celé vedení závodu přišlo z vnitrozemí říše. Na výrobě, která podléhala válečnému utajení, se podílelo více než 600 zaměstnanců, z větší části žen. Práce to byla namáhavá a nebezpečná - v dílnách se pohybovali zaměstnanci neustále ve vodě, proto nosili dřeváky na vysokých podrážkách. Od sloučenin amoniaku jim velmi rychle rezavěly vlasy. Je ovšem třeba říci, že byla zajištěna pravidelná zdravotnická služba, všichni zaměstnanci se pravidelně podrobovali lékařské kontrole. Pokud měl některý z nich zdravotní potíže, byl na delší dobu převeden na práci v zahradnictví u zámku. V podstatě za stejných podmínek pracovaly v závodě ženy z Chuchelné a okolí i polští a ukrajinští Ostarbeitři, kteří sem byli přidělováni od roku 1943. Ženy žily v dívčím internátě, který tu byl postaven ještě za starého knížete Lichnovského, muži ve vojenských barácích. V závodní kantýně měli k dispozici celkem vydatnou stravu, dostávali kapesné, oblečení a mohli se volně pohybovat po vesnici i okolí. Pracovalo se v třísměnnném provozu po osmi hodinách, mzda byla vyplácena týdně.

Východní dělníci byli nasazeni také na práci v rodinách zemědělců. Většinou tu byli přijati vlídně, rodiny si na ně zvykly a považovaly je téměř za své. Zvláště pro mladé Ukrajinky byly poměry na Hlučínsku překvapením a většinou se jim tu dařilo lépe než doma. Mnohé z nich poprvé spaly samy v normální posteli, mohly se vykoupat ve vaně, slušně se obléci, dosyta najíst. Když si v novém prostředí zvykly, vyprávěly domácím o sovětském ráji a varovaly je před bolševiky.

Po porážce Němců u Stalingradu se situace na Hlučínsku začala viditelně zhoršovat. Další a další ročníky mužů narukovaly na frontu, přibývalo padlých, nezvěstných a raněných. Místní listonoš odmítl roznášet do rodin zprávy o padlých, příslušníkům NSDAP nezbylo, než tuto službu převzít. Místní obyvatelstvo se začalo chovat vůči nacistické propagandě, organizacím a nařízením pasivně, dokonce přibývalo projevů nesouhlasu. Už v průběhu roku 1942 se rozšířily zprávy o nacistickém teroru v Protektorátě, zejména v souvislosti s lidickou tragédií a stanným právem. V obci zůstalo za války několik Čechů, kteří měli zprávy od pramene. Když se pak pokoušel německý řečník vysvětlit, jak se s těmi odbojnými Čechy zatočilo, setkal se s ledovým mlčením. Obyvatelé vyslovovali nesouhlas také s neustálým šikanováním českých spoluobčanů a mnohdy se snažili je chránit před místními horlivými nacisty. Mnoho lidí ve vesnici vědělo, že v holírně u Janíka se scházejí antifašisté (nejen Češi, i bývalý farář Gurzan a kaplan Obrusník ze Strahovic, který se vrátil s podlomeným zdravím z koncentračního tábora) a vedou různé vlastizrádné řeči. Nikdo je však neudal. Nakonec ovšem nacistické úřady stejně ostře zakročily proti dvěma nejhorlivějším Čechům. Panu Janíkovi sebrali živnost a nasadili jej na nejtěžší práce do muniční továrny; záhy podlehl tuberkulóze. Jindřichu Stejskalovi, který dojížděl do Protektorátu za prací, zakázali koncem války navštěvovat rodinu v Chuchelné.
Velký rozruch způsobila v obci veřejná poprava jednoho z polských dělníků továrny. Byl odsouzen za protest proti pracovním poměrům, ostatní východní dělníci museli jeho popravě v Tvorkově přihlížet. Místní občané tento drastický trest vesměs ostře odsuzovali.

V letech 1943-1944 se rychle zhoršovala zásobovací situace. Vojenský stejnokroj už museli oblékat i sedmnáctiletí chlapci. V budově někdejšího zámeckého sídla Lichnovských byl zřízen vojenský lazaret, stále více přeplněný raněnými. Mladší ženy a zbývající muži byli odvedeni na zákopové práce do Horního Slezska, kde se budoval tzv. Ostwall. Dne 20. června 1944 byl poprvé vyhlášen nad obcí spojenecký nálet, letadla však bomby neshodila. Nálety se pak opakovaly, až do příchodu fronty však nezpůsobily vážnější škody.

V lednu 1945 už stála sovětská armáda před Ratiboří, polní lazaret v zámku byl přeměněn na frontové obvaziště. Nejtěžší dny nastaly pro Chuchelnou od půli února, kdy probíhaly na Ratibořsku těžké boje. Sověti útočili od Křenovic, Chuchelná byla v jednom ohni. Dělostřelectvo sice zaměřovalo hlavně továrnu, nádraží a zámek, přímé zásahy však dostalo i mnoho domů a hospodářských budov. Nejhorší nálet zažila obec na Bílou sobotu 31. března 1945. V troskách kostela, kam se přiběhly schovat, zahynuly dvě ženy a dvě děti - paní M. Kocůrová a M. Náhlíková se svými syny. V sousedním domě J. Rychlého se ve sklepě ukrývalo v té době asi padesát lidí. Tlak vzduchu s nimi házel na všechny strany.

Ve čtvrtek po Velikonocích donutila německá policie spolu s hlídkou SS většinu obyvatel k evakuaci. Lidé utíkali do vnitrozemí ke známým a příbuzným nebo alespoň se schovat do lesů v okolí. Několik občanů však zůstalo v obci a ukrývali se pak ve sklepích na faře a v zámku. Během dalších bojů byli zabiti granátem dva příslušníci rodiny Nevřelových, paní Piekarčíková byla raněna do zad. Němečtí vojáci před ústupem z obce vyplenili faru, ve dnech 14.-15. dubna pak odtáhli se dvěma tanky.

Opět V ČSR

Dne 15. dubna kolem jedenácté hodiny pronikl do Chuchelné podél železnice od Křenovic a přes zahradu pana Stejskala první sovětský tank.
Příští den už od třetí hodiny ráno pokračovala 183. střelecká divize pod velením majora Vasilevského (součást 38. armády gen. Moskalenka) ve směru na Borovou a dvůr Moravec ve frontálním útoku na Ostravu. V bojích o Chuchelnou padlo celkem 178 sovětských vojáků, mezi nimi i jedna žena. Celkem bylo v obci úplně zničeno dvacet hospodářských a osmačtyřicet obytných budov, poškozeno bylo dalších 44 domů a téměř 70% ostatních staveb. Celkově se po válce škody odhadovaly na sedm milionů korun (kromě velkostatku). Těžce utrpěl také stav dobytka - první navrátilci s sebou přivedli pouze sedm koní a pět krav.

Přesto, že se většina obyvatel Hlučínska v průběhu války dávno vyléčila z iluzí o nacistickém Německu, dobu po osvobození očekávali s vážnými obavami. S návratem k Československé republice vyvstávala otázka, jak budou jeho úřady i čeští spoluobčané posuzovat postoje hlučínského obyvatelstva v průběhu Mnichova a za okupace. Záhy po válce se ukázalo, že tyto obavy nebyly bezdůvodné. Hlučíňanům bylo nařízeno žádat znovu o české občanství (samozřejmě pokud nebyli odsunuti nebo se dobrovolně nerozhodli k odchodu do Německa). Bez problémů jim bylo uděleno pouze v případě, že prokázali svou neúčast v nacistických organizacích, v roce 1930 se hlásili k české národnosti a ničím se neprovinili vůči ČSR. V průběhu poválečných let se ovšem tzv. očistné řízení na Hlučínsku stalo do značné míry také předmětem licitace politických stran a terčem útoků zejména ze strany radikálních odbojových organizací a jejich předáků, kterým se žádný trest nezdál dost tvrdý. Nakonec se sice po zásahu ministerstva vnitra podařilo uhájit celkem umírněný postup, přesto však nebyla pro většinu obyvatel regionu tato léta jednoduchá.

Do Chuchelné se po přechodu fronty jen pomalu vracel život. V prvních dnech se vrátilo z okolních lesů jen asi třicet šest rodin. Nacházeli zničené domy, rozvrácená hospodářství, rozkládající se mrtvoly padlých. Ti sovětští vojáci, kteří zůstali v obci, se k nim zpočátku chovali velmi nedůvěřivě, zřejmě je pokládali za Němce. Přinutili je pochovávat padlé, prakticky bez jídla i pití kopali v nesnesitelném zápachu jámy a házeli do nich už rozložená těla. Pamětníci vzpomínají, že k osvěžení užívali jen neslazenou syrovou reveň, živili se plesnivým chlebem namočeným ve vodě, ze zbytků mouky a vody pekli placky, vařili kaši z téměř vyklíčených fazolí. Aspoň že se podařilo najít ve fabrice zbytek soli a tyto krmě nebyly úplně bez chuti!

Koncem dubna bylo v obci už asi sto šedesát lidí. Pořádek se podařilo obnovit poměrně rychle hlavně zásluhou faráře Koneczného a Jindřicha Stejskala, který se vrátil do Chuchelné z Protektorátu ještě těsně před osvobozením. Brzy se objevili v téměř nezměněném složení také předváleční členové pohraniční stráže. V té době už měla Chuchelná Místní národní výbor, v jehož čele stáli předseda Josef Postulka a místopředseda a zároveň velitel milice Jindřich Stejskal. Národní výbor nařídil všeobecnou pracovní povinnost, více však nestihl. Po zásahu zástupců ONV Hlučín (a zřejmě i za přispění členů pohraniční stráže) byla sestava obecního zastupitelstva podstatně změněna; nadále v něm zasedali pouze Češi z vnitrozemí, do čela byl postaven Jindřich Stejskal. I noví členové MNV si ovšem uvědomovali, že je třeba přednostně zjistit především výživu obyvatel. Ještě během června se podařilo zasadit brambory a fazole, na polích byla i trocha obilí. Ze střední Moravy dovezli příslušníci pohraniční stráže alespoň základní potraviny. Obyvatelstvo přesto dál trpělo podvýživou, navíc propukla v obci epidemie úplavice, na kterou zemřelo hlavně mnoho zesláblých dětí.

V červnu už byly k dispozici první české potravinové lístky. Podařilo se sklidit obilí a vymlátit je na vypůjčené parní mlátičce. Jeho přebytky stejně jako zbytek vyoraných brambor na podzim zástupci MNV prodali a získali tak pro obec padesát tisíc, které uložili v Hlučíně do spořitelny Občané opravovali s velkými obtížemi své poničené domy. Nebylo hřebíků, skla, lepenky, ani dost nástrojů a hlavně peněz. Na podzim 1945 se obnovila dodávka elektřiny, což samozřejmě ulehčilo postup prací v zimním období, začalo znovu fungovat i telefonní spojení.

Už od srpna se změnila situace ve správě obce. Zásahem shora byl ve všech obcích Hlučínska rozpuštěny národní výbory a místo nich ustaveny tzv. správní komise. V Chuchelné byl do jejího čela postaven Josef Gabryš z Ostravy, který se stal v obci neomezeným pánem. Využil toho údajně vskutku svérázným způsobem - uložené obecní peníze utratil z velké části na svých nesčetných služebních cestách osobním automobilem. Některé zprávy ovšem uvádějí, že část věnoval také na školu a jiné prospěšné akce. V té době se vrátil do Chuchelné předválečný řídící učitel Václav Šmíd. Budova školy byla sice vážně poškozena, přesto se podařilo rychle obnovit provoz alespoň v jedné třídě a už 28. září mohl být slavnostně zahájen nový školní rok. Do čtyř postupných ročníků bylo zařazeno celkem 124 žáků. Podařilo se také zajistit alespoň provizorní provoz pošty. Stará budova vyhořela do základů, proto úřadovala v hostinci u Nevřelů, později v sokolovně. V říjnu 1945 přijel první vlak po obnovené trati z Kravař do Bolatic, zbytek cesty ovšem museli cestující do Chuchelná ještě urazit pěšky. Teprve v neděli 3.4.1946 dorazila první ověnčená lokomotiva na slavnostně vyzdobené chuchelenské nádraží. Někdejší pokračování trati do Ratiboře bylo později přerušeno silnicí, na polské straně dokonce v úseku asi tří kilometrů vytrhali kolejnice.

Od podzimu 1945 probíhalo v obci tzv. očistné řízení, které se protáhlo v podstatě až do roku 1949. V čele prověřovací komise stál soudní úředník Prudký z Hlučína, jejími členy byli místní zástupci politických stran Národní fronty (za ČSL V. Šmíd, za sociální demokraty A. Janík, za KSČ Jaroslav Kopec, bezpartijní občany zastupoval Josef Váňa). Podle dobových přehledů v té době žilo v Chuchelné pouze šest občanů německé národnosti, z toho 3 ve smíšeném manželství (proto se na ně nevztahovalo nařízení o odsunu), tři byli odsunuti do Německa. Výsledky řízení prokázaly, že Chuchelná patřila k těm obcím Hlučínska ,jejichž obyvatelé nebyli ve své většině výrazněji zasaženi nacistickou ideologií. Celkem bylo za svou činnost v době okupace prověřováno 42 osob, , dvacet šest z nich však komise osvobodila a přiznala jim české občanství. Šest osob se zodpovídalo před Mimořádným lidovým soudem a byly jim vyměřeny tresty na svobodě od několika měsíců do pěti let (byl mezi nimi i nezletilý vůdce Hitlerjugend). Dalších devět osob muselo zaplatit pokuty do výše 2000 Kčs, dva občané byli odsouzeni k veřejnému pokárání.

Počet obyvatel Chuchelné se po návratu uprchlíků a většiny válečných zajatců ustálil v podstatě na předválečném stavu (do roku 1950 pak stoupl na 1097 osob). Jejich politické smýšlení se stejně jako na celém Hlučínsku projevilo nejvýrazněji ve volbách do Ústavodárného Národního shromáždění v květnu 1946. Volební právo mělo v té době v obci 253 osob. S naprostou převahou zvítězila Čsl. strana lidová, která měla díky svému křesťanskému zaměření už v předválečných letech z českých politických formací na Hlučínsku největší počet příznivců. Svou roli sehrál zřejmě i její postoj k očistnému řízení  prosazovala co nejmírnější postih prostých Hlučíňanů - ovšem ne jenom proto, že je chtěla získat na svoji stranu. Jako jediná složka NF se pokusila o hlubší historický rozbor situace hlučínského lidu a v memorandu předsedy ONV Opava-venkov dr. Homoly zaujala pak celkem objektivní stanovisko k otázce viny (či dokonce zrady) obyvatel Hlučínska vůči ČSR. V Chuchelné získala hlasy 144 voličů; na druhém místě figurovali se 44 hlasy národní socialisté (zřejmě díky úředníkům z vnitrozemí), třetí sociální demokracie dostala 39 hlasů. Poslední byla jako téměř ve všech obcích Hlučínska s 26 hlasy KSČ.

Na základě výsledků voleb se ustavil v obci v červnu téhož roku Místní národní výbor. ČSL v něm měla devět mandátů, národní socialisté tři, sociální demokraté dva, komunisté byli zastoupeni jediným členem. Předsedou MNV se stal stařičký místní kovář Adolf Opoloný. Trvalo více než měsíc, než se nové zastupitelstvo sešlo na své první schůzi. Úkolů mělo před sebou nemálo - obnovovací práce v průběhu roku vázly, peněz nebylo. Trosky kostela ještě dlouho strašily kolemjdoucí, bylo třeba dořešit obnovu továrny, dívčího domova, pošty, doplnit obchodní síť apod.

Na poli kulturním a osvětovém se připravovala velká akce na počátek roku 1947. Ostravská expozitura Zemského národního výboru v Brně rozhodla v rámci snah o sjednocení moravského živlu a vrácení hlučínského lidu k původnímu českému kulturně-náboženskému životu najít pro jednotlivé hlučínské obce patrony v českém vnitrozemí. V dubnu se konal v Praze sjezd všech zájemců o kmotrovství a zástupců navržených obcí, Chuchelnou na něm zastupovala v lidovém kroji žákyně 4. třídy Emilie Herudková. Pro Chuchelnou byli vybráni kmotři z Chotěboři (východní Čechy). Ve dnech 3.-4. května 1947 se konalo v obci slavnostní přijetí patronů za účasti celé řady oficiálních hostí - známé poslankyně národně-socialistické strany Fráni Zemínové, zástupců ZNV, okresní správní komise aj. Delegaci kmotrovské obce vedl předseda jejího MNV dr. Vlček, nechyběli zástupci Orla, Sokola, hasičských sborů a dalších organizací. Děvčata v hlučínských krojích uvítala hosty chlebem a solí, pak se všichni odebrali k pomníku Rudé armády, vzpomněli všech obětí okupace. Večer předvedli ochotníci hru G. Preissové Dvě ukolébavky, následovala taneční veselice. Na 21.-22 června téhož roku byly pozvány děti z Chuchelné na oplátku do Chotěboře na velký pěvecký festival. V průběhu dvoudenního zájezdu stihly nejen tři úspěšná vystoupení se svým programem, ale také návštěvu rodného domu K. Havlíčka v Borové, Žižkova pole u Přibyslavi, exkurze do několika místních závodů a prohlídku dalších středisek okresu.

V Chuchelné se podařilo v průběhu roku 1947 obnovit v podstatě všechny tradiční svátky a oslavy - Den matek, matiční den, kácení máje, uctění státních svátků apod. Ke stoletému výročí otevření české školy bylo vydáno slavnostní jubilejní razítko se znakem obce a  letopočty 1847 -1947. Ke konci školního roku se po svém dlouholetém působení rozloučil se zdejší školou řídící učitel Václav Šmíd. Novým ředitelem se stal na podzim téhož roku Antonín Jiří Vlk z Nové Vsi u Frenštátu (rodák z Klecan u Prahy). Převzal zároveň funkci místopředsedy MNV, stal se vzdělavatelem Sokola a čelným funkcionářem dalších spolků. Z jeho iniciativy byla v Chuchelné otevřena tzv. Lidová škola zemědělská, na níž mohla mládež z obce a jejího okolí doplňovat své základní vzdělání a rozšířit je o hospodářské a domácí nauky.

Na přelomu let 1947-1948 zasáhl samozřejmě i Chuchelnou nezadržitelný vývoj celostátních událostí. Už v předcházejících měsících se velmi aktivně prosazoval při nejrůznějších akcích jediný člen KSČ v obecním zastupitelstvu (od roku 1945 dosazený jako národní správce do hostince p. Josefa Postulky st.) Jaroslav Kopec. Ruku v ruce s druhým národním správcem Františkem Slivkou (ten spravoval pekařství Nevřelových), který se stal předsedou Akčního výboru Národní fronty, provedl v obci únorový převrat. V čele nového, obrozeného národního výboru zahájil pak v následujících měsících další etapu vývoje Chuchelné pod komunistickou vládou.