Navigace
Obsah
Významní občané obce
Karel Biela
Narodil se v Chuchelné roku 1761. O jeho dětství nemáme žádných zpráv, ale zřejmě pocházel z rodiny některého z úředníků lichnovského velkostatku. Vystudoval opavské jezuitské gymnázium a jako učitel krasopisu na normální škole v Opavě jel roku 1778 do Vídně složit zkoušku z kreslení. Pak v Opavě vyučoval měšťanskému stavitelství, geometrii, polnímu měřičství a kreslení z volné ruky. Roku 1818 se stal ředitelem opavské hlavní školy
Oženil se v roce 1782 s Annou Marií Hanselovou. Z jejich devíti dětí se malířství věnovali jen Franz (1789-1878) a Josef (1793 - 1830), z nichž první patřil k předním kreslířům své doby. Zvláště Opavu zachytil ve středověké podobě, těsně před bouráním hradeb a otevírání se města.
Karel Biela patřil k jednomu z iniciátorů výboru pro výstavbu budovy městského divadla v Opavě. V Opavě také zemřel dne 21. ledna 1836.
Lichnovští z Voštic
Rodové jméno tohoto rodu, který se tak významně zapsal do historie Chuchelné, je odvozeno od tvrze Lichnov u Krnova a za nejstaršího nositele tohoto jména je uváděn roku 1340 Přešek z Lichnova. Přídomek z Voštic pak rod získal r. 1491 po Janu z Voštic (obec v Horním Slezsku v okolí Rybnika). Jako Lichnovští z Voštic jsou poprvé uváděni r. 1501.
Dlouhá staletí Lichnovští z Voštic drželi drobné statky na Opavsku a Krnovsku. Až do konce 17. století se hlásili k protestantismu a češství. Teprve František Bernard Lichnovský z Voštic (1664 - 1747), jenž vlastnil dvanáct vesnic, z politických důvodů přestoupil na katolickou víru, za což v roce 1702 získal titul svobodný pán. O dvacet let jej pak vídeňský císař povýšil do hraběcího stavu.
Jeho syn František Leopold (1690 - 1742) uzavřel roku 1714 sňatek s Marií Barborou z Werdenbergu, čímž získal oderské panství a přídomek z Werdenbergu. Vzrůstající majetek a tím i ekonomický a politický vliv se odrazil jmenováním do stavu pruských knížat roku 1773. Prvým nositelem knížecího titulu byl Jan Karel (1721 - 1788). Titul rakouských knížat obdrželi Lichnovští až roku 1824. Vzhledem k tomu, že Lichnovští drželi majetky ve dvou státech, udržovali přátelské styky jak s rakouským, tak pruským dvorem. Významným politikem napoleonské éry byl Karel Edmund (1789 -1845) - knihovník rakouské císařovny Marie Anny a osobní přítel kancléře Klemense knížete Metternicha. Jeho historické publikace z dějin habsburské monarchie mají dodnes faktografickou hodnotu. Karlova syna Felixe (1814 - 1848), známého bouřliváka, znalce žen a politi¬ka, zavraždili ve Franfurtu n. M.
Aktivní hospodářská politika a myšlenky velkoněmectví však v násle¬dujících generacích rod Lichnovských sblížily opět s pruským dvorem.
Zvláštní vztah k Chuchelné mají dva příslušníci rodu: Karel Max (* 8. 3. 1860 v Křižanovicích + 27. 2. 1928 v Berlíně a pochován v Chuchelné) a jeho manželka Mechtilda, hraběnka Arco - Zinneberg (* 8. 3. 1879 Schonberg - Rottal (Německo) + 4.5.1958 Londýn). ¨
Karel Max Lichnovský patřil k předním německým diplomatům s úzkým vztahem na berlínský císařský dvůr. Do diplomatických služeb vstoupil v roce 1883 a působil postupně v Londýně, Konstantinopolu, Drážďanech, Bukurešti, Vídni. Z titulu svého knížecího predikátu zasedal v pruské panské sněmovně. Roku 1904 vystoupil z německých diplomatických služeb, oženil se a věnoval se nadále správě svých statků, které se snažil efektivněji řídit. V Chuchelné i jinde finančně vypomáhal v realizaci nejrůznějších veřejných projektů.
Roku 1912 na žádost svého přítele císaře Viléma II. znovu vstoupil do diplomatických služeb a s titulem vyslanec působil v Londýně. Během dvou let se on i jeho manželka, zbožňovatelka anglické kultury, stali středem vysoké londýnské společnosti s úzkým vztahem ke královskému dvoru. Oxfordská universita mu dokonce roku 1913 udělila čestný doktorát. Zde také začal aktivně vystupovat proti množícím se úvahám o možnosti válečného konfliktu a důrazně přesvědčoval německého císaře o mírovém urovnávání stávajících problémů.
Po vypuknutí 1. světové války se s ním, vlastně už s představitelem nepřátelského státu, londýnský dvůr rozloučil s okázalou pompou. Za to doma v Berlíně jej přivítali chladně. Za své názory jej císařský dvůr i další politici ostře kritizovali a nakonec v roce 1917 vyloučili z panské sněmovny, kde měl dědičné právo poslance. Byl to důsledek Lichnovského ostře antimilitaristických spisů Wahn oder Wille? (Domýšlivost či vůle?) a Meine Londoner Mission 1912 - 1914. (Moje londýnská mise).
Po válce, vzniku ČSR a připojení Hlučínska k nové republice, proti níž vyvíjel diplomatickou činnost, žil nadále v ústraní v Chuchelné, přesto, že optoval pro Německo. V roce 1927 vydal dvousvazkové paměti, vyšlé pod výmluvným titulem Auf dem Wege zum Abgrund. (Na cestě do propasti). Jeho pohřbu v Chuchelné se zúčastnilo velké množství lidí, včetně diplomatů a šlechty.
Manželka Mechtilda patřila ke znalcům umění, což dokazovala i rozšiřováním zámecké sbírky v Chuchelné, kterou budovala jako zámecké muzeum. Její literární činnost jí vynesla popularitu v německy mluvících zemích. Do konce 30. let vydala několik románů, líčících život v tzv. vyšší společnosti, z nichž největší odezvu doznal titul Delaide. V roce 1911 cestovala po Egyptě a své zážitky prezentovala v cestopise Bohové, králové a zvířata v Egyptě. Udržovala rozsáhlé písemné kontakty s předními umělci Německa, Rakouska-Uherska a Československa.
Mechtilda Lichnovská se podruhé provdala v Londýně v r. 1937 za Brita Ralpha Hardinga Peto, ovšem dlouho s ním nežila. Když totiž vypukla další světová válka, pobývala právě v Mnichově u příbuzných. Nacistický režim ji pak už nepustil zpět. Do Londýna se vrátila až v roce 1946. To už její druhý manžel nežil. V Londýně také zemřela.
Rod Lichnovských dnes žije v Brazilii a Argentině. Poslední majitel chuchelnického statku Vilém Heřman (1905-1975) se přes protesty matky oženil se šarmantní bratislavskou tanečnicí Etelkou Plachetovou (nar. 1908), s níž měl tři děti.
Rodovým znakem Lichnovských je erb červené barvy, na němž jsou položeny dvě zelené snítky, každá s jedním modrým hroznem.
MUDr. Vladimír Knapek
Žil v Chuchlené v 50. - 60. letech. Narodil se 2. 9. 1914 v Bystřici p. Hostýnem jako prvý syn Josefa a Marty Knapkových. Zde také vychodil obecnou školu. Studoval státní reformované reálné gymnázium v Ostravě - Přívoze a lékařskou fakultu Karlovy university v Praze. Po uzavření českých vysokých škol v listopadu 1939 prožil tři roky v koncentračním táboře Oranienburg. Studium na lékařské fakultě mohl dokončit až v roce 1945.
Již jako student gymnázia se všestranně věnoval sportu - plavání, lyžování, lehké atletice, veslování, skokům do vody. Sportu pak zůstal věrný po celý život.
Než nastoupil v roce 1951 do Chuchelné, pracoval na odděleních chirurgie a ortopedie různých ostravských nemocnic. V Chuchelné začal budovat Rehabilitační ústav pro tělesně postižené, určený hlavně pro horníky. Byl jeho prvým ředitelem. Propracovával zde svoji představu rehabilitace formou léčebného tělocviku a pracovní terapie. V Chuchelné působil a žil až do roku 1964, kdy se opět přestěhoval do Ostravy a řídil Krajské protetické středisko.
Stál u zrodu myšlenky vybudování rehabilitačního centra a vesničky paraplegiků v Hrabyni na Opavsku, z níž se postupně dotvořil dnešní Rehabilitační ústav.
Jako bývalý aktivní sportovec a rehabiliační lékař napomáhal rozvoji sportu hlavně u tělesně postižených občanů. Pracoval i jako sportovní lékař hokejistů TJ Vítkovic a později fotbalistů TJ Baník Ostrava. Knapkovo jméno nese memoriál tělesně postižených sportovců pravidelně pořádaný od roku 1974 na Hrabyni.
MUDr. Vladimír Knapek je autorem četných lékařských studií a skript z oboru rehabilitace. Externě vyučoval na dvouleté rehabilitační nástavbové střední škole v Ostravě - Vítkovicích. Dr. V. Knapek zemřel dne 19.3.1974 v Ostravě.
MUDr. Bohumír Fiala
Povoláním lékař a svou zálibou spisovatel. Tak se dá charakterizovat tento syn četnického strážmistra, nar. 6. 8. 1915 v haličské Biale (dnes Polsko). V roce 1934 maturoval na gymnáziu v Bánské Bystrici a pak studoval medicínu na Masarykově univerzitě v Brně. Po uzavření vysokých škol v době okupace byl až do října 1940 vězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen. Studium dokončil až v roce 1945. Po studiích nejprve působil v nemocnici ve Znojmě, ale hlavně jako závodní lékař v Dubňanech u Hodonína.
V roce 1971 přišel společně se svoji manželkou Boženou, rovněž lékařkou do Chuchelné, kde oba pracovali jako lékaři v rehabilitačním ústavu. V něm působil až do roku 1978. Šli sem za dcerou MUDr. Evou Homzovou, která se v ústavu nejprve léčila po těžké autonehodě, aby zde zůstala nadále pracovat. Manželka ráda a dobře malovala a její olejomalby jistě zdobí nejednu domácnost.
Bohumír Fiala začal literárně tvořit kolem roku 1955 a hlavně dětem určoval své povídky a romány. K psaní využíval každé volné chvilky. Náměty čerpal z českých dějin. Rovněž napsal několik cestopisů, v nichž popsal zážitky z cest do bývalého Sovětského svazu, bývalé Jugoslávie a na Slovensko. Rovněž napsal publikaci s tématikou zdravovědy, vydanou i v slovenské mutaci. Bohumír Fiala vydal celkem dvacet titulů knih a časopisecky množství povídek, otiskovaných v moravských novinách 50. - 70. let. MUDr. Bohumír Fiala zemřel po těžké nemoci dne 27. 6. 1979 v nemocnici v Ostravě - Zábřehu.
