#
#
#
#
#
#

Navigace

Obsah

Moje vzpomínka na konec 2. světové války

Psal se 15. leden 1945. V sousedství našeho stavení stála hospoda U Postulky, kterou jsem jako skoro sedmnáctiletý měl od maminky dovoleno občas navštívit. Chodil jsem tam hlavně proto, abych si přečet noviny, přednostně ty ilustrované. Těch tam leželo několik druhů. Zajímali mne události na frontách a na bojištích. Při jedné limonádě jsem čtení ve všech novinách zvládl. Také jsem se jedním okem díval na přítomné vojáky z místního lazaretu, kteří měli vycházku a v koutku hospody se objímali s děvčaty, která byla stejně stará jako já. Tehdy jsem pochopil, že dívky dospívají spíš než my, kluci. Toho 15. ledna jsem se v hospodě zdrže déle. Byli totiž přítomni starší kamarádi, pobývající z fronty na dovolené. A bylo co poslouchat! Když jsem opouštěl hospodu, začaly v rádiu zprávy Zazněl gong a hlasatel začal: Je 22 hodin. Posloucháte zprávy bezdrátového rozhlasu. Na východní frontě zahájila Sovětská armáda ofenzívu na Viselsko-Oderské frontě. Tato zpráva ale měla třídenní zpoždění, protože už na druhý den bylo v dáli slyšet dunění děl.

Od té doby začalo u nás v Chuchelné frontové zázemí. Do vesnice se nastěhovala záložní vojska. Na okraji vesnice se počaly na přístupových cestách budovat protitankové zátarasy a zároveň se organizoval domobrana (tzv. Volkssturm). To byli muži nad šedesát let a kluci od patnácti let. I já byl mezi nimi. Vyfasoval jsem takovou krátkou italskou pušku a dostal za úkol hlídat křižovatku u továrny, která ještě na plné obrátky vyráběla tritol a plnila jím granáty. Současně jsem vykonával funkci regulovčíka. Po mnoha letech, to jsem získával jasnější přehled a četl přístupnou literaturu o druhé světové válce, jsem dospěl k názoru že domobranu si vymysleli partajní pohlaváři ne snad proto, aby zachránili třetí říši, ale proto, aby ti dědové a kluci na protitankovém zátarasu aspoň na krátkou dobu zpomalili postup nepřátelských vojsk a doplatili na to životem. A milí funkcionáři mezitím zabalili kufry a zmizeli.

Ale vraťme se k mé službě na té křižovatce, na které bylo velmi rušno. Úkol byl jasný. Musel jsem se řídit vojenskými rozkazy a ty byly svaté! Silnice z Bolatic směrem na Ratiboř musí být volná pro přísun německé armády na frontu. Bylo to pro mne zábavné a zajímavé, ale jen do doby kdy se z východu začaly valit proudy uprchlíků, kteří utíkali před Rudou armádou. Co mě nejvíce udivilo, byl fakt, že větší část uprchlíků pocházela z Ruska. Každá takováto kolona čítala asi 50 - 80 koňských potahů a většinou každý vůz tahali tři koně, tzv. ruská trojka. Vozy byly plně obsazené ženami, dětmi, byli tam kojenci i starci. Každá kolona měla ozbrojený doprovod. Doprovázející vojáci byli oblečeni do ruských uniforem. Kolona se většinou ve vsi zastavila, místní občané jim vařili čaj a kdo měl, tak dal pro kojence trochu mléka. Na křižovatce někdy nastaly problémy. Každou kolonu vedl důstojník, a ten si také vyhražoval přednost v jízdě. Já jsem neuměl rusky a důstojník zase německy, ale vždy to dopadlo dobře a přísun na frontu nebyl ohrožen. Kolony uprchlíků byly převedeny směrem na Strahovice. Odpoledne se slunce chýlilo k západu a důstojník měl dobrý pocit, že vede kolonu na západ.

Jednou se mezi uprchlíky prokousávalo auto. Na křižovatce zastavilo ne proto, že tam stál nějaký mladý volkssturmák, ale proto, že milý pan nevěděl, kudy se jede do Opavy. V autě seděl nabubřelý funkcionář nacistické strany s manželkou a synem a zbývající místa měli přecpané zavazadly. Všichni byli v uniformách, ten pán samozřejmě v partajní uniformě, jeho paní také a syn v uniformě Hitlerjugend. Mysleli si, že si takto budou snadněji klestit cestu do bezpečí. Podle zlatých výložek na uniformě, to musel být vysoký stranický funkcionář. Na jeho dotaz, kde je směr Opava, jsem mu ukázal na Strahovice. Tato cesta ale byla toho času částečně ucpaná kolonou ruských uprchlíků a sněhem. Na nový dotaz, kudy vede ona přímá a toho času volná cesta, jsem odpověděl, že také do Opavy, ale ta je vyhrazena jen pro armádu a hlavně pro přísun záloh na frontu. Ten pan v autě začal nadávat, že pojede přímo a ukazoval mi nějaký doklad. Znovu jsem mu zopakoval rozkaz, který jsem obdržel a k tomu jsem řekl: Rozkaz je rozkaz, ten je svatý! Milému partajmanovi nezbylo proto nic jiného než se prokousávat směrem na Strahovice. Zato to měl do Opavy o tři kilometry blíž. (Ale to jsem tenkrát nevěděl.)

Mezi uprchlíky též evakuovali válečné zajatce - Brity, Američany, Rusy. Britové i Američané byli pravidelně zásobováni potravinami a ošacením Mezinárodním červeným křížem a bylo to na nich vidět. Pochodovali s napřímenou hlavou, čilí a slušně teple oblečeni. Horší to bylo s ruskými zajatci. Ti nepochodovali, oni se vlekli. V obličeji měli mučednický výraz, někteří byli obuti do dřeváků, jiní měli jen nohy obalené hadry. Kabáty různé a jistě všichni měli hlad. Kdysi jsem v týdeníku viděl, jak na frontě německá armáda jede a pochoduje vpřed a na téže silnici jdou zajatci zpátky, a tak jsem je pustil v protisměru. Nebyl z toho žádný průšvih.

28. ledna jsem ve večerních hodinách končil službu a pomalu se coural domů. Na východním horizontě bylo vidět záblesky a slyšet hřmot kanónů. Současně jsem zaslechl, že se od Křenovic blíží nákladní vlak, tažený dvěma lokomotivami a těžce se prodírající vpřed. Bylo mi hned jasné, že tato nákladní souprava má kolem šedesáti vagonů a jestli lokomotivy nemají dost páry, tak vlak musí zákonitě mezi mosty a tzv. eskem (trať tam měla tvar S a těch šedesát vagonů to S zaplnilo) uváznout. A tak se i stalo. Já jsem stál na mostě a díval se na ty syčící lokomotivy, na to, jak si s tím vlakvedoucí poradí a co to ten vlak vlastně veze. Proč jsem si byl tím uvíznutím nákladního vlaku tak jist? Protože za války byla trať Opava - Ratiboř maximálně využívána. Takovýchto souprav jezdilo po trati i deset denně a my kluci jsme se bavili tím, že jsme hádali, který vlak projede a který uvízne. Před Křenovicemi protéká říčka Cína a mezi tímto bodem a vrcholem v lese je výškový rozdíl kolem 100 metrů. Ten strojvůdce, který toto nevěděl a jehož lokomotiva neměla pod Křižanovicemi páru pod tlakem dvanácti atmosfér, ten zákonitě mezi mosty v Chuchelné uvízl. Vlak se musel po kouscích rozpojit a rozpojený vtáhnout na nádraží v Chuchelné. Pak se musel zvednout tlak kotle na oněch dvanáct atmosfér a teprve pak pokračovat v jízdě. Než jsem zjistil, co je to za náklad, uslyšel jsem, jak někdo řval: Do čerta, co se to děje? Proč stojíme? a různé další výkřiky a příkazy. Vzápětí jsem též uslyšel: Z toho mostu okamžitě dolů, nebo se bude střílet! Ihned jsem se ztratil a zpoza rohu se díval, co se vlastně děje. Pokud jsem v té tmě něco viděl, tak to byly otevřené vagóny - uhláky a v těch byly na prvý pohled vidět nějaké homole. Myslel jsem si, že kolem vlaku pobíhají ozbrojení vojáci a vydávají samé rozkazy. Homole se na vagónech počaly hýbat a bylo slyšet dupot nohou, obutých do dřeváků. To už mi došlo, že v těch vagónech jsou lidé, kteří se přikrývali před zimou dekou. Byl jsem přesvědčen, že je to transport s vězni.
Na druhý den zemřel dědeček, maminčin táta. Mamka ten den měla navíc narozeniny. Já, jakožto jeden z nejstarších mužských příslušníků rodiny jsem byl pověřen zajistit v Křenovicích pro dědečka rakev. Navštívil jsem tam stolaře, který dědečka znal a vyslovil jsem své přání. Ten se ovšem na mne jen lítostivě podíval a řekl mi, že pro dědečka rakev prodat nemůže, že od té doby, co byl v obci vyhlášen výjimečný stav, mohou se rakve z Křenovic vyvážet jen na starostovo povolení. Proto jsem šel za starostou, kterého jsem našel sedět u kamínek v bývalém novinovém stánku. Měl tam vážnou debatu s jedním místním stranickým funkcionářem. Přítomen byl také mladý četník, pocházející z Bělé, která administrativně souvisela s Chuchelnou. Mladý četník též dědečka znal. I starosta však mé přání zamítl s odůvodněním, že v noci přejel katastrem obce transport s vězni a trať je poseta mrtvolami, které je obec povinna pohřbít. Dal ovšem najevo, že jednu rakev ze známosti může uvolnit. Do řeči však starostovi skočil mladý četník, který řekl, že žádná rakev se neuvolní a že dědečka máme pohřbít v pytli. Tak jsem přišel domů s nepořízenou. Rakev bez povolení nám pak dodal pan Vodák, stolařský mistr z Bolatic. Toho četníka jsem po čtyřicet let často potkával a bavil se s ním, ale nikdy jsem mu tuto událost nepřipomněl. Možná, že by ji i zapřel. Tento mladý četník se po válce do Křenovic a sousedního Borutína, které dnes leží v Polsku, nesměl pro svoje služební horlivé přehmaty dlouho ukázat. Už ho ale také pán Bůh povolal na věčnost.

1. února 1945 se museli všichni hoši od 15 let povinně dostavit do budovy bývalé celnice v Hněvošicích (dnes obytný dům) v rámci evakuace mládeže před postupujícím bolševismem. Tam jsme se seznamovali s německými zbraněmi, hlavně s protitankovými granáty. Vedoucím tohoto tzv. evakuačního tábora byl poddůstojník, nosící několik vyznamenání a zproštěný služby na frontě. Měl totiž pod kolenem amputovanou nohu, ale nebylo to na něm při chůzi znát. V táboře se také velmi brzy objevil důstojník SS a verboval kluky na frontu k ničení sovětských tanků.

Jednoho dne zastavil před celnicí německý tank, mající ve vleku druhý. Z každého vystoupil řidič a požádali vedoucího střediska o odpočinek. Tak jsme poprvé viděli frontové vojáky. Jejich oblečení bylo špinavé od bláta, krve a šmíry, byli několik dní neholeni. Ruce měli špinavé jako své boty. Jeden měl krví prosáklý obvaz na hlavě a druhý na ruce. Odtahovali do Opavy porouchaný tank.

Poté, co se vojáci umyli a trochu oddechli, vykládali nám, chlapcům, o hrůzách na frontě a o celé frontové situaci. Našemu vedoucímu tato beseda nešla pod nos, a proto jim neustále připomínal, že s takovými hrůzami by chlapci neměli být seznamováni. Na druhé straně s námi počítali do domobrany za pancerfausty. Dva chlapci z Kobeřic evakuační tábor vzápětí svévolně opustili a utekli domů. Po válce jsem se doslechl, že si je na druhý den vyzvedli dva muži v civilu a dodnes se nevrátili!

Po týdenním pobytu v Hněvošicích jsme nastoupili evakuační pochod do Opavy, kde jsme v bývalé kavárně Orient měli přespat a pak pokračovat směrem na Hradec n. Moravicí. Po ubytování jsem poprosil vedoucího, spolu s mým přítelem Pavlem, o opušťák, který jsme dostali do 18 hodin. Já jsem Pavla přesvědčil, aby si vzal svůj batoh a místo na vycházku jsme nastoupili cestu domů, do Chuchelné. Znalý terénu jsem kamaráda vedl vedlejšími a polními cestami, protože železniční trať i silnice byla pod silnou vojenskou a policejní kontrolou. Po půlnoci jsme se po více než dvacetihodinové cestě unaveni dovlekli domů. Můj hluboký spánek v ranních hodinách přerušil nějaký křičící mužský hlas. Když jsem se probral, tak jsem zaslechl, že starosta obce, kterého jsem poznal po hlase na maminku vykřikoval:Jestliže se tvůj syn a sousedovic Pavel ihned nevrátí tam, odkud utekli, budou na návsi jako zbězi zastřeleni. Maminka nás zapřela, ale starosta pořád vykřikoval své, až odešel. My jsme s Pavlem chtěli přečkat frontu doma, být oporou matky a mladší sestry. Ze strachu o naše životy však nás naše maminky přesvědčily k návratu. Oblékly nás do našich nejlepších obleků a do kufru nabalily to nejlepší spodní prádlo, nějaké potraviny a do hrsti nám daly pár marek. Naše Hitlerjugend stejnokroje jsme nechali doma. Nehodlali jsme se vrátit tam, odkud jsme odešli. Do Opavy jsme se dostali vojenským autostopem. Cestou jsme se dohodli, že půjdeme na okresní vojenskou správu a přihlásíme se k armádě. Měli jsme to dobře promyšlené. Vojenské útvary, do kterých dostaneme povolávací rozkaz, budou pravděpodobně v zázemí, nováčci musí vykonat nejméně tříměsíční výcvik a v kasárnách je přece jenom pořádek a nějaká ta pravidelná hygiena a strava. Věděli jsme, že straničtí funkcionáři při organizování Volkssturmu neměli nic zajištěno, jenom ty pancerfaustové pušky a ještě fanatické odhodlání, za něž jsme měli položit mladé životy. Vždyť hodně chlapců se po válce nevrátilo, Pavel už měl v lednu 17 let a já by lo dva měsíce mladší. Na vojenské správě jsme dostali povolávací rozkazy, včetně jízdenek. Datum nástupu byl do týdne. Tak jsme toho s Pavlem řádně využili. První zastávka byla v Ostravě, kde jsme se zdrželi dva dny a navštívili veškerá kina. Pak jsme se osobním vlakem, i když jsme měli nárok na rychlík, courali na západ. Ovšem za dva měsíce jsme se stejně nevyhnuli tomu, od čeho jsme utekli z východní fronty. Navíc jsme museli čelit těžkým leteckým náletům, vykonávat záchranné práce v bombardovaných městech a vesnicích, a to jako vojska civilní obrany. Dokonce jsme se dostali na frontu, ale to už jsme byli po přísaze a opuštění jednotky znamenalo smrt! Ale smrt byla stejně na každém kroku!

Asi měsíc po skončení války jsem se setkal s prvním občanem Chuchelné. Mezi tisíci uprchlíky na nádraží v St. Polten jsem objevil i chuchelnického pana starostu, pana Antonína Pusse. Společně jsme to málo, co každý měl, při obědě snědli a po krátkém rozhovoru a se vzpomínkami na poslední události doma, jsme se rozloučili. Já jsem se vrátil domů, do své rodné Chuchelné a on si musel najít nový domov v Německu. Ale tam zůstal cizincem!